Zahrada v dětství a mládí mě nikterak nezajímala a práci na ní jsem se vyhýbala, jak to jen šlo. Ale jakmile rodiče vypadli z domu, vytáhly jsme se sestrou na zahradu lehátka, nasadily obrovské sluneční brýle podle poslední módy a začaly se vystavovat slunečním paprskům zepředu i zezadu k získání bronzové pleti.

Čas plynul, vdala jsem se a každý víkend jsme jezdili k manželovým rodičům. Co čert nechtěl, jejich domek taky obklopovala zahrada.

Zelenina, ta sloužila k praktickému použití, ta měla přednost před vším ostatním. Jako by nestačila mražená z pytlíku. To bylo pořád – je čas zasadit cibuli sazečku, zasít mrkev a petržel, protrhávat vzešlé rostlinky, plejt, zalévat a zase plejt. Nakonec vyrýpat a uložit do sklepa do písku. Pak ten písek našla kočka a práce celé sezóny skončila v hajzlu – kočičím.

Čas běžel a nastaly změny. Na zahradu jsme nakonec zůstali s manželem sami. A teď přišla moje chvíle! O víkendu cyklistický výlet, v podvečer sklenka vína na terase a pak na zahradě grilovačka! Jó, to byly časy, vidět nás tenkrát Polrajch, měl by z nás radost.

Zeleninové záhony padly jako první, rozšířili jsme o ně trávník. Skalka začala spokojeně žít svým vlastním životem, kopečky skalniček prorůstal karhátek. Když se v trávníku uchytil bolševník, pochopila jsem, že budu muset pro udržení dobrých sousedských vztahů zasáhnout. Zakoupili jsme sekačku a já jsem drandila se sekačkou sem a tam, centimetrový trávník se stal mou vášní. Občas jsem přejela i nějakou trvalku, z japonského javoru jsem udělala bonsaj. Manžel marně volal: Nejsi na Ukrajině a nesedíš na kombajnu! Já jela dál.

To byla první fáze mého zahrádkářského šílenství. Po čase se mi začala zdát zahrada nějak fádní. Všude jen trávník a zase jen trávník. Sousedka mi radila trvalky, s nimi prý je nejmíň práce a hned mi nabídla několik odkopků ze své zahrady. Neodmítla jsem. Ovšem nikde jsme neměli záhon, kam bych trvalky zasadila.

Nevdávala jsem se však zbytečně! Manžel ryl a ryl, sice taky nadával a nadával, ale já jsem sázela a sázela.

Přišlo jaro a ukázalo se, že mezi trvalkami začal klíčit plevel. Tak jsem plela a sháněla další a další trvalky. Měla jsem totiž představu, že když budou rostlinky vysazeny těsně vedle sebe, stane se naše zahrada zahradou bezúdržbovou. Nebylo tomu tak.

Co vám budu říkat, moje zahrádkaření se vyvíjelo metodou pokus - omyl. Jó, tenkrát jsem ještě byla mladá a pružná, záda něco vydržela, ruce jsem po práci namazala modrou indulonou a sázelo a plelo se dál.

Teď už zahrada odpovídá mým představám. Není přeplácaná, květiny na záhonech spolu ladí tak akorát a pohled na ně mě nabíjí optimismem. Zdá se mi ovšem, že práce na zahradě nějak přibývá. Je snad chyba ve mně?

Ano! Nalijme si čistého vína, jsem stále méně a méně výkonná. Namožená záda se neodblokují do druhého dne, ale léčba trvá týden - co týden, klidně i měsíc. Nedávno jsem navštívila rehabilitačního lékaře. Neposlouchalo se mi to věru dobře. „Záda zatuhlá, břicho povolené. Bude to na delší dobu!“

Znamená to snad, že zase osejeme záhony travou? Jen to ne. Zatím ještě ne. Ale blíží se to, cítím to v kostech. Snad ještě alespoň jedna, nebo raději několik sezon…