Zavolal mi v sobotu V. a bez jakéhokoli úvodu se zeptal: „Neměli bysme Baštu vyloučit z Hnutí revoluční mládeže?“ Upřímně jsem se rozesmála, V. ani já totiž rozhodně nepatříme k lidem, kteří by kohokoli odněkud vylučovali. Krom toho Hnutí revoluční mládeže už padesát let patří do říše vzpomínek. Byla to skupina, se kterou jsme byli na začátku sedmdesátých let zavření a s jejímiž podobně postiženými členy se občas vídáme, teď už mnoho let spíš sporadicky.

Ta otázka nabízela možnost k zajímavým hospodským úvahám: vyloučit od začátku? To by možná bylo v nějaké pofidérní stranické linii… Tuhle pofidérní stranickou linii, která ovšem v Hnutí revoluční mládeže nikdy neexistovala, totiž Jarda Bašta – taky někdejší člen, uvězněný na dva a půl roku – nesporně porušil. V. mě vybídl, abych se podívala na televizní záznam zahájení předvolební kampaně Tomia Okamury a jeho strany. Udělala jsem to a naskytl se mi nebývalý pohled, jak náš někdejší spoluvězeň a kamarád pěje hymnu SPD – „chránit svůj národ, svůj stát“… Ruku na srdce si přitom, pokud jsem se dívala dobře, sice nepoložil, ale působivé to bylo až až!

Sama jsem si z Hnutí revoluční mládeže odnesla především to, že když je řeč o politice, mluvím o společnosti, ne o národu, v naší zemi nežije jediný národ, ale ráda bych, kdyby tu žila jediná společnost. Jarda Bašta si zjevně odnesl něco jiného. Nebo se jinak vyvinul, to se stává. Co by to bylo za svět, kdybychom byli všichni stejní?

Hnutí revoluční mládeže jistě bylo levicové, možná radikálně levicové, snad internacionální, ale docela určitě ne nacionalistické. Nevím, nakolik kdo z nás opravdu levicově smýšlel, někteří jistě ne, ale byla to jediná skupina, na kterou jsme narazili a která nechtěla po sovětské okupaci přistoupit na to, co později dostalo název normalizace. Naopak, chtěli jsme proti tomu něco dělat. Možná naivně. Taky jsme byli dost mladí.

Život nás pochopitelně rozvál různými směry, někteří vstoupili do různých stran, jiní si to spíš namířili do nevládek. Bašta působil v ČSSD, byl také diplomatem, a názorově se už léta neshodujeme – na můj vkus je příliš proruský, omlouvá různé putinovské nehoráznosti. Ale ten obrat k SPD Tomia Okamury mě skutečně překvapil, ideologie takového druhu byla, myslela jsem si, pro bývalé politické vězně nepřijatelná. Proto ta otázka, kterou mi V. žertem položil. A ta kandidatura… asi to nejlíp vystihl jiný můj kamarád, když prohlásil: „Jakápak ideologie? Prostě se chce dostat do parlamentu a tady vidí příležitost.“

Ne, nehodlám lamentovat nad tím, že si někdo dneska myslí něco jiného, než si myslel před padesáti lety – to je opravdu naprosto normální. Ale štvou mě lidé, kteří vstupují do politiky s jediným cílem, jímž je něco z toho získat, přijít k penězům a postavení pod jakýmikoli hesly. Třeba i pod takovými, s nimiž třeba ani nesouhlasí. Pokládám to prostě za charakterovou vadu.

LN, 23.7.2021