Najednou to všichni vědí. Vymírají ptáci, vymírá hmyz. A můžou za to nedozírné lány. Ono je dobře, že se o tom mluví. Stejně jako je dobře, že se mluví o vodě, o změnách klimatu, o plastech, jako se dříve včas začalo mluvit o ozonové díře. Ale je to složitější.

Vřele doporučuji každému otevřít si digitální mapu a trošičku se toulat nad naší republikou a nad Evropou. Nejraději zpočátku po obou stranách našich hranic. Ty rozdíly ve velikostí polí jsou prostě markantní. I Polsko, které nás zemědělskou produkcí strčí do kapsy, je plné menších pozemků. Všechno má svá „ale“. Holandsko plné uzoučkých nudliček je ve skutečnosti monokulturou tulipánů, okrasných dřevin a zeleniny a ty jednotlivé nudličky polí se liší jen odrůdou a použitými postřiky (možná). Meze mezi nimi nejsou. Hezký pohled pro turisty, ale hrůza pro odborníky na zdravou krajinu.

Všechno je složitější, než se zdá. Úbytek ptáků i hmyzu je potvrzen „tvrdými daty“ a souvislost s velikostí a způsobem obdělávání našich lánů spolu s absencí remízků a alejí se zdá nezpochybnitelná. Takový Jan Cimbura by se jistě podivil nad tím, jak tu objevujeme Ameriku. Ale podivil by se i dalšímu vymírání, kterým se nezabývá téměř nikdo.

Když jsem jako kluk chodil s dědou přírodou - tedy spíše jen teplickým zámeckým parkem, děda mi říkal: „Tohle je bouřka, tu netrhej, jinak přijde bouřka (zběhovec plazivý). Tohle jsou slzičky Panny Marie (hvozdík kropenatý), kominíček (krvavec toten), z Plzeňska měl hluboko v krvi říkat „černý jahody“ místo borůvky a „borůvky“ místo vlochyně. A to skutečnou vesnici a přírodu poznal jen v dětství.

Zkrátka vymírají nám lidové názvy přírodnin a alespoň nějaké obecné povědomí o nich.

Člověka to stále překvapuje, ač by asi nemělo. Přírodopisné fejetony pana profesora Obenbergera byly od čtyřicátých do šedesátých let nesmírně populární, o časopise Vesmír se pochvalně zmiňoval Jan Werich, televizní pořady ředitele pražské zoo Zdeňka Veselovského měly sledovanost asi jako dnes Wimbledon, i ten šikula Zdeněk Roller před patnácti lety napsal nemálo naučně zábavných článků o zvířatech do Květů - a pořád nic a je hůř a hůř.

Ladův veselý přírodopis jsme s dětmi prohlíželi všichni a kdo neprohlížel, není Čech, hop hop hop. A tam ta majka-lékárnice je. Přesto se stále v tisku objevují články o záhadných obřích broucích (tak tři cenťásky) na zahradách a jestli prý jsou nebezpeční a neměli by se hubit. V zimě se zase lidé děsí něčeho prťavého černého, co se na sněhu hemží pod smrky, a jestli prý to nemůže vlézt do domu (chvostoskoci - neznám neškodnějších tvorů). Kde jsou ty časy, kdy na každé zahradě zpíval čermáček a v kůlně hnízdila třasořitka. Aby bylo jasno - pořád tu jsou, ba i v centru Prahy, ale nikdo je nezná. Nikdo nemá potřebu jim z lásky vymyslet vlastní jména, když ta oficiální - rehek domácí, konipas bílý a další - jsou pro většinu z nás prázdným pojmem. To se pak asociálními sítěmi snadno šíří zprávy o vymírání pěvců, když nikdo ze sdílejících ty pěvce nezná! Sýkora koňadra a modřinka, kos černý, pěnice černohlavá, budníček menší, rehek domácí a jako host rehek zahradní, pěnkava obecná, holub hřivnáč, hrdlička zahradní, sojka obecná, straka obecná, rorýs obecný, v okolí poštolka obecná. 

Nic vzácného, ale tohle všechno žije na našich čtyřech nevelkých vzájemně propojených ozeleněných dvorech v Praze. Kde přesněji? Těsně vedle magistrály 5.května. Zatímco skřivan polní u metra v Letňanech možná opravdu dozpíval, koroptve se tu naopak objevily. Slavíci na zrušeném plochodrážním stadionu? Každoročně! Ale nikdo o těch tvorech neví. Hlavně aby to všechno nějaký ekomamlas bojující za záchranu planety nechtěl zkrášlit vyrubáním ošklivého křoví. Jo, až tak moc zase pro tudlenctu přírodu teda jako dělat nehodláme. Ať jsou tu radši túje jedna jako druhá. Vypěstované v Holandsku na těch zvěrských plantážích.

Neznáme tedy skoro nic z toho, co žije kolem nás. Vymírají naše znalosti a to může být tragédie nenapravitelnější než deset let sucha za sebou.

Letos jsem zažil doslova rozpolcení. Sledoval jsem bandu dětí, která v pražské Stromovce za pasivního dozoru maminky tahala z vody ropuchy obecné, které se právě shromáždily k páření. Jak biolog jsem měl pevně stát na straně ropuch. Jako pedagog jsem tiše vítal, že si dnešní děti vůbec všimnou něčeho jiného než mobilu. Co teď? Děti se ale beznadějně zacyklily a už čtvrt hodiny nedělaly nic jiného, než že chytaly a pouštěly žáby. Zatím je nezabíjely. 

I došel jsem za maminkou a vlídným (přísahám!) hlasem jsem jí vysvětlil porušení zákona o ochraně volně žijících živočichů rušením zvláště chráněného druhu v době rozmnožování. „Já jsem z vesnice a jako děti jsme vždycky chytaly žáby. Já jsem ráda, že moje děti chytají žáby, alespoň se tak seznamují s přírodou. A už nás neobtěžujte.“ Co teď? Chtěl jsem se dětí ptát, co jim maminka řekla, jaký druh žáby to je, co přesně ve vodě dělá, jestli je ta ochranná slizovitá vrstva důležitá a tak dále. Ale to již celá rodinka odcházela podél břehu znechuceně jinam a ke skutečnému seznámení dětiček s přírodou tedy nedošlo. 

Myslím si, že každé dítě by mělo mít právo si samo nebo s kamarády chytit žábu. Zejména, pokud díky tomu alespoň rozezná skokana od ropuchy. Ale rodiče by jim za to vždy měli mírně vyhubovat kvůli trápení zvířat a kvůli urousanému oblečení. Až se tohle běžně bude dít, bude svět v pořádku a za komínem (za ekokomínem) bude sice zpívat rehek domácí, ale děti mu budou říkat čermáček. A tamté mamince říkejme třeba blbka. Jan Cimbura na rozdíl od ní přírodu znal a měl ji rád.