Léto je příhodná doba na výlety, i vyrazila jsem za kamarádkou na chalupu. Bylo sice příšerné vedro, ale předpověď zněla nadějně. Do Březnice, kam jsem mířila vlakem, jezdí České dráhy a já se jako ukázněný cestující, který se snaží neotravovat u pokladny, rozhodla koupit si lístek přes internet. U Českých drah je to poměrně složité, je to rozhodně nejsložitější nakupování, jaké jsem dosud zažila. Nejvíc mě ovšem vyvedlo z míry, že po mně při nákupu jízdenky chtěli, abych uvedla číslo občanky. Proč, proboha? Protože jízdenka Českých drah koupená přes internet je nepřenosná. Ve vlaku člověk ještě musí ukázat příslušný průkaz. Podle mne je to pitomost: kdybych si ji koupila u pokladny, mohla bych na ni jet bez identifikace – nebo ji někomu dát. Co je, sakra, Českým drahám po tom, jak se jmenuju? Možná se snaží mít přehled o případných teroristech? Ti si přece mohou lístek koupit u zmíněné pokladny!

Přišla jsem tedy na nádraží pochopitelně naštvaná. Vlak měl dva vagony. Trochu mě to překvapilo, jel až do Budějovic a já myslela, že do Budějovic jezdí lidí hodně. No, mýlila jsem se, to se stane. Vlak byl čistý, pohodlný a skoro prázdný. Přišla průvodčí, ukázala jsem jí jízdenku (a průkaz) a zabrala se do čtení. Jaké ale bylo mé překvapení, když za Berounem přišel jiný průvodčí a taky chtěl jízdenku (a průkaz). No co, ukázala jsem to, ale měla jsem o čem přemýšlet. Oni jsou na vlak o dvou vagonech potřeba dva průvodčí? Nebo mají České dráhy ve zvyku kontrolovat cestující každou hodinu? Protože se snažím vidět věci pozitivně, vymyslela jsem si, že třeba některý ze dvou průvodčích v Berouně bydlí, takže se tam střídají. No já vím, není to zrovna věrohodná teorie, ale na lepší jsem se nezmohla.

Kamarádka na mě čekala na nádraží a přes různé objížďky mě odvezla na svou chalupu. Ano, silnice je lepší opravovat v létě, v Praze taky jezdí tramvaje v létě každou chvíli jinudy... Ale vedro polevilo a všechno se zabarvilo dorůžova. Povídaly jsme a povídaly, bylo to báječné. A druhý den mě odvezla zase do Březnice na nádraží. Přesně načas přijel vlak o dvou vagonech, zase byl poloprázdný a po půlhodině přišel průvodčí. Ukázala jsem mu jízdenku (a průkaz), on obé zkontroloval a pak mi omluvně řekl: „Víte, neznepokojujte se, on ten vlak jede přes Rudnou...“ Neznepokojila jsem se, aťsi klidně jede přes Rudnou, nanejvýš pojede o chvilku déle, a já si tudíž budu o chvilku déle číst. A po půlhodince přišel další průvodčí. Ukázala jsem... no však víte. Jasně, má úvaha z předchozího dne o tom, že průvodčí možná bydlí v Berouně, se ukázala mylná. Proč ale platit na cestu, která trvá půldruhé hodiny, dva průvodčí, jsem stejně nepochopila. Naštvaně jsem si to v duchu shrnula: vlastně na tom nejsem špatně. Jezdím skoro výhradně do velkých měst, a tam skoro vždycky mohu jet s nějakým jiným dopravcem, jehož průvodčím nemusím každou hodinu ukazovat občanku.

LN, 15.7.2016