Když Tomio Okamura navrhl, aby sněmovna přijala usnesení odsuzující výroky kancléřky Angely Merkelové „morálně a politicky zpochybňující poválečný odsun německého obyvatelstva“, nepřekvapilo mne to. Vlastně mě nepřekvapila ani podobná reakce řady českých politiků na projev Merkelové několik dnů předtím, které zněly podobně. Překvapuje mne však, že se česká společnost ani po téměř třech desítkách let svobody nedokázala podívat do tváře vlastní minulosti. Copak se dá najít jakékoli ospravedlnění, když rádoby demokratický stát vyžene dva a půl milionu lidí z domova a zabaví jim majetek?

Kauza „odsunu – vyhnání“ sudetských Němců budí v Česku nevoli už od konce sedmdesátých let, kdy uvedl ve Svědectví pod pseudonymem Danubius historik Ján Mlynárik text „Teze o vyhnání československých Němců“. Vedla se o něm dlouhá diskuse na stránkách samizdatu i v exilovém tisku – a tenkrát jsem žasla, jak se mohou lidé jinak nepochybně inteligentní a čestní zastávat tak nelidského barbarství. Do celého veřejného prostoru pak vyvřela, když Václav Havel prohlásil, že bychom se sudetským Němcům měli za vyhnání omluvit. Všichni jeho političtí protivníci i řada stoupenců mu od té doby otloukala o hlavu, že se „omluvil Sudeťákům“, a jak to v podobných případech bývá, činili to bez ohledu na to, že omluva ve skutečnosti vyřčena nebyla.

Od té doby se problém periodicky politicky využívá, kdykoli se hodí, a politici obhajobu vyhnání vytahují vždy s plným vědomím, že budou mít valnou většinu veřejnosti na své straně. Argumentem pro obhajobu vyhnání bývá, že Němci rozpoutali druhou světovou válku a že sudetští Němci před válkou podporovali Hitlera a vůbec se chovali k českému obyvatelstvu ohavně. Je dost děsivé, že v demokratickém světě může i dnes zapůsobit argument, podle něhož někdejší politická volba může být příčinou zbavení majetku a vyhnání z domova, nebo dokonce násilí a smrti (na tomto místě je vhodné připomenout například Postoloprty a brněnský pochod smrti). A samozřejmě byly vyhnány i statisíce dětí, které před válkou nemohly volit Henleina ani se hlásit k německé národnosti například proto, že ještě nebyly na světě. Dědičná vina zřejmě…

Poněkud žasnu nad tím, že až na výjimky neznám nikoho, kdo by poválečné vyhnání československých Němců (zdaleka nejen těch, z východní Evropy bylo vyhnáno na dvanáct milionů Němců) pokládal za oprávněné, nenašli se politici, kteří by v tomto smyslu rázně vystupovali. Zřejmě žiju v sociální bublině, která nemá politické zastoupení. Nu, není to poprvé v životě, nějak to přežiju. Pro českou společnost však je krajně nezdravé nepodívat se do tváře vlastním vinám a naopak se utvrzovat v pocitu, že jsme se i v tak strašném případě zachovali, jak se sluší a patří. Reflexe minulosti a uznání vlastních chyb, které už nelze napravit? O tom si, jak je vidět, můžeme leda tak nechat zdát.

LN, 29.6.2018