Dostala jsem ctí a darem řadu cédéček brněnského divadla Agadir a zaradovala jsem se, že se mohu zabývat něčím jiným než politickými tahanicemi nebo koronavirem. A skutečně jsem strávila dlouhé hodiny poslechem scénických pásem Na strunách naděje. Bylo to příjemné: dobře přednesené krásné a apelativní verše s nevtíravým, ale výrazným hudebním doprovodem, provázené nádavkem trochou tajemství. Žádné vysvětlování, žádné školometství, poslání pásem se přirozeně skládá z toho, čemu člověk naslouchá. Ano, tak to má být.

Ukázalo se ale, že chyba je ve mně. Hloubám totiž, jak se tohle asi dělá na jevišti. Zůstane tam ten prvek tajemství? Nebo herci jen tak sedí na scéně a přednášejí to, co slyším z cédéčka? A jak ta scéna vypadá? Nebo se na jevišti něco děje? „Struny naděje“ na mne zapůsobily natolik, že bych sedla na vlak nebo autobus a vyrazila se do Brna podívat, jak takové představení vypadá. Jenže představení se nekonají, proto taky ta cédéčka.

Z hloubání a poslechu mě nečekaně vyrušil zvonek u dveří – pošta. Paní pošťačka mi přinesla doporučený dopis a doprovodila ho konstatováním, že je to strašný – že „voni“ jsou strašný. Chabě jsem se vlády zastala, že za covid nemůže, byť se s ním vypořádává opravdu bídně. Jenže paní pošťačka se mě zeptala: „A vy tomu věříte?“ – „Čemu?“ – „No že je tady nějakej covid…“

A je to. Zřejmě si myslí, že žádná pandemie není, že všechny ty zprávy o nemocnicích praskajících ve švech, nemocných a umírajících lidech je jen jakési propagandistické blábolení, které nás má přesvědčit o něčem, co vůbec neexistuje. Asi jsem tuhle lekci potřebovala, abych pochopila, proč spousta lidí odmítá nosit roušky a podřizovat se jakýmkoli opatřením. Myslela jsem si totiž, že všechny tajně otevřené hospody nebo všemožné jiné překračování zákazů a opatření jsou jen důsledkem neposlušnosti. Mám pro to jisté pochopení, sama taky občas k někomu zajdu nebo někdo zajde k nám, mám pocit, že bych se úplně bez lidí zbláznila. Má nedodržování stanovených předpisů jsou ovšem drobná – roušku nosím, pokyny a příkazy se snažím dodržovat. Nedělám to proto, že bych se snažila být vzornou občankou, věrně poslušnou vlády, ale proto, že „na to věřím“ – jsem přesvědčena, že pandemie skutečně existuje, nerada bych nakazila sebe nebo někoho jiného.

Proč by je ale měli dodržovat lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou to všechno kecy, že se nám jen vláda snaží znepříjemňovat život? Žijí prostě v jiné sociální bublině, v té je covid jen báchorka, určená k buzeraci. Jak je asi ta jejich bublina velká? Průzkumy se to asi zjistit nedá, když nevěří oficiálním oznámením, nejspíš se k tomu nebudou v průzkumech hlásit… Paní pošťačku jsem nepřesvědčovala – ani nevím, jak bych to dělala. Ne, opravdu nevím, jak ty lidi přesvědčit, že svým chováním ohrožují sebe i ostatní. Lepší si pustit cédéčko z Agadiru, řekla jsem si. A taky jsem to hned udělala.

LN, 12.2.2021