Válka na Ukrajině pochopitelně okupovala značnou část mediálního prostoru i běžných komunikací, jako jsou příspěvky na sociálních sítích, a v neposlední řadě hospodské hovory. Má to různé průvodní jevy.

Minulý týden jsme si tak povídali o Putinově ničemnosti a o tom, jak je ruská společnost spokojená, že se kremelský vládce rozhodl obnovit velikost ruské říše a dodat ruskému národu náležité místo ve světě. A Ukrajinou to prý teprve začíná… A jeden z mých kamarádů, naprosto soudný člověk, na účet ruského nadšení tažením za velikostí jejich země začal: „Všichni Rusové si myslej…“ Hned jsem mu skočila do řeči: „Všichni ne, já znám ty, který si to vůbec nemyslej!“ Kamarád se popadl za pusu a řekl: „To jsem se uřek, určitě ne všichni, dám si na to příště pozor.“

Moc mě to potěšilo – každý z nás se přece v zápalu debaty uřekne. A kdyby byl svět takový, jaký si představuji, že by být měl, někdo by ho na to měl hned upozornit a on by si dal příště pozor. Jenže svět se k mé velké lítosti neskládá z jedné velikánské party kamarádů, kteří si vzájemně důvěřují a nehledají za každou opravou zlý úmysl a snahu je ponížit. A zase musím dodat – co by to bylo za svět, kdyby si všichni mysleli totéž nebo kdyby to dokonce bylo povinné!

Mám však pocit, že ta touha po jednomyslnosti není jen moje, že je starší a rozšířenější, než by si člověk pomyslel. Vezměme si třeba oslavy dožínek nebo dočesné a podobných věcí. Všichni se společně radují, že dokončili něco, co museli udělat, a horlivě slaví, staré spory jsou odsunuty stranou (a v zápalu oslavování se už rodí nové), ale lidem dělá dobře být pohromadě a cítit jakousi jednomyslnost.

Dnešní jednomyslnost mé bubliny má k radovánkám daleko. Je spíš skoro plačtivá: jak mohl Putin pod nesmyslnými záminkami přepadnout sousední zemi? Co všechno by Západ mohl a měl udělat? Ale hlavně – co bude dál? Pokud si vzpomínám, nemívaly hospodské hovory tak hlubokou pachuť beznaděje…

Po nějaké jednomyslnosti zajisté touží i ruská společnost a je pro mne smutné, v čem ji nachází. Dalo by se to shrnout do zkratky: jsme největší a nejsilnější, a když nás zlý svět nechce mít rád, ať se nás aspoň bojí. Samozřejmě se na tom podílí agresivní propaganda režimu, ale i poněkud účelově formulované historické vědomí. Ten většinový postoj však opravdu nesdílejí všichni Rusové a je nespravedlivé jim ho přisuzovat. Proč tedy nepovstanou a nesvrhnou prezidenta, který zemi zavlekl do války, v níž zcela nepochybně umírají nevinní? Toť prosté: represe za projev vzpoury jsou mohutné, a hlavně je těch nesouhlasících poměrně málo, taky je to jen jedna bublina. A než by riskovali výslechy, bití a věznění, raději se buď snaží z Ruska uprchnout, nebo se přikrčit a nějak tu hrůzu přežít. Uprchnout ovšem už vůbec není jednoduché – demokratický Západ je rozhodně nevítá s otevřenou náručí. Bělorusy taky ne a je to hodně podobný případ.

LN, 1.4.2022