28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Všechno zlé je k něčemu dobré...

27.12.2012

... a všechno dobré k něčemu zlé. Za bolševika byl takový prezident, jmenoval se Antonín Novotný. Ten pojal ideu, že intelektuálové jsou vzdáleni lidu (dělnému). Za intelektuála považoval každého maturanta. K tomu intelektuálové hudrali, že mizí klasická vzdělanost.

Smotalo se jedno s druhým, zařadilo se to do příprav bůhvíkolikáté školské reformy, a vznikly pokusné dvanáctileté všeobecně vzdělávací školy (DVVŠ/p), na nichž se mělo vyzkoušet, jestli to může fungovat. Nebylo jich mnoho, ale zřejmě byly nějak nebezpečné, protože se to nerozšířilo. Bůhsuď co víc vadilo, učivo, nebo ta výrobní praxe. Ta sice byla na všech školách (SVVŠ – jedenáctiletky), ale ne v tomto pokusném pojetí.

Že jsem si původně zvolila jinou SVVŠ, snazší, je nabíledni, ale úředničtí darebáci, aniž by se se mnou bavili, mě nahnali na tuhle pokusnou. Zpočátku jsem si myslela, že je to zlé. Ve všech předmětech se učilo (nově: přednášelo) v rozsahu až do tuším druhého ročníku oborem příslušné vysoké školy. Tak se nám to řeklo, a docela to tak vypadalo. Učebním oborem byla v případě třídy, již jsem navštěvovala, zedničina. Jiné třídy měly jiné obory. Měli jsme teorii a praxi. Chodili jsme každou sobotu na stavbu, zedničina mě docela bavila. Jsem vyučený zedník. To je dobré. Blbé je, když narazím na hajdaláckého řemeslníka.

Rozsah výuky byl takový, že se učilo nejednou už od sedmi ráno, často do pozdního odpoledne. To bylo to zlé. Ne kvůli té výuce, ale kvůli tomu, že jsem měla méně času na své věci.

Na té pokusné škole se oživila výuka klasických jazyků, arci nepovinná. Zvolila jsem latinu. První, co jsme se dozvěděli jak v matematice, tak v latině, bylo to, že vysoce pravděpodobně mnozí z nás v životě latinu ani matiku potřebovat nebudou, leccos zapomenou, ale naučí se myslet. Nevím, jak jsem na tom s kvalitou myšlení, ale dobré je, že obrysově vím, které slovo povstalo z latiny a jak.

Blbé je, když narazím na nevzdělaného ouřadu.

Vyplňuji on-line dotazník, a hele: zaškrtněte nerelevantní. Z latiny vím, že má být irrelevantní, z češtiny vím, že se nemají spojovat české předpony s cizím slovem, z reformy pravopisu vím, že momentálně správně je irelevantní. Podobně jako je momentálně správně filozofie, renezance, univerzita, diskuze. Platívalo, že co mělo ve výchozím jazyce s po r anebo mělo zdvojené s, psalo se a vyslovovalo s: universita, renesance, diskuse (universita, renaissance, discussion).

No dobrá. S ohledem na českou fonetiku tu diskuzi, renezanci, pulzy a kurzy chápu. Ale nerelevantní? Ani omylem.

Vypadá to na pěkný zmatek: nereálný (původně irreálný), netransparentní (tam by měla být předpona non), ale irreversibilní, nonverbální… jestli to nebude tím, že některá slova se používají zcela běžně (nereálný), zatímco jiná, více či méně odborná, zůstávají v pracovnách odborníků, na ulici k častému užití nevyjdou (irreversibilní, irrelevantní, podle aktuální češtiny irelevantní). Někdy se dějí změny podle úvahy jazykozpytců – například vypadlo jedno r – iracionální, iredenta – co s tím zdvojeným r v češtině? Když je nevyslovujeme (je – 4. pád; písmeno r je stejně jako ostatní písmena středního rodu). Jindy je to na nátlak odborníků z jiných oborů (paradentóza se změnila v parodontózu – vleklý zánět zubů a všeho toho kolem nich; jakýsi chemický proces /okysličování/ je oxidace, zatímco kyslík je oxygenium, kdežto oxygen je cosi s počítači). Někdy se to nedá usledovat – Guayana byla najednou Guyana. Odborníci a politici dokážou divy – vzpomeňme na hmotnost, sekundy, Jang-ce-ťiang, Barmu /Burmu, Birmu/ - nyní Myanmar.

Na vysoké škole nás učili správně mluvit. Netušila jsem do té doby, kolik a jakých chyb dělám. Přídechové j. Žádné jsem, ani já sem, ale jsem. To j na začátku vydechnout. Nikoliv – to jsem tedy věděla, ale hlídat se to musí – já bysem, my bysme, by jsme či dokonce kdybysise, ty sise, ale bych, bychom, kdyby ses, ty ses. Nepřípustné ehm, tedy, no, jak bych to řek (plevelná slova, slovní vata). Žádné polykání slabik, slov, drmolení. Vědět, co a jak budeme říkat, ještě než otevřeme pusu. Bavilo mě to, bylo to dobré. Blbé je, když narazím na neumětela mluvčího. Trpím. Dobré je, že to ještě někoho zajímá.

Těsně předtím, než mi bylo padesát, jsem musela ze zdravotních důvodů opustit další ze svých profesí a nastoupit někam, kde mě ty plotýnky nebudou tak trápit. Ujali se mě doktoři, ne sice přes plotýnky, ale stejně. To bylo dobré. Blbé to bylo s tou angličtinou. Měla jsem ji na fakultě, pak jsem se s ní čtvrt století nepotkala, a najednou jsem měla, okamžitě po nástupu, na krku delegaci mezinárodně uznávaných anglických expertů, a později celou konferenci s cizinci. To bylo blbé. Shánět překladatele a tlumočníka, na to nebyl čas ani peníze. Holt doktoři. To bylo ještě blbější. Kdekdo si vzal do hlavy, že budu tlumočit a překládat. Z toho pekla mě vysvobodilo nezbytí, moje drzost a nějaké skryté dovednosti mého mozku. Odněkud tu angličtinu vyštrachal. Po té konferenci jsem si najala učitele angličtiny, mizeru, který mě nešetřil. To bylo blbodobré.

Během překládání a tlumočení jsem si uvědomila, ale od toho tu nejsem, jak Češi při poskládávání anglických vět trvají na českém slovosledu. Díky ohýbání slov můžeme začít větu předmětem (Tašku nesl Josef.). V angličtině to nejde. A dál: to důležité bývá v češtině na konci věty (byl tam stůl) anebo to zvýrazníme hlasem (stůl tam byl; Josef nesl tašku). Naopak z angličtiny i z němčiny proudí do češtiny spousta jazykových jevů, které nemají v češtině co dělat: O2 Aréna, Tescoma pánev (Aréna O2, pánev Tescoma)… nebo taky reality show, prezentace, party, top kvalita, Barrandov Hills, Central Park. Nejnověji místo koupelny, lázně je tu slovo spa. To je blbé.

Pokáral mě kdysi jakýsi atašé z nejmenovaného zastupitelství nejmenované německy mluvící země za českou výslovnost německého jména českého pracovníka toho úřadu (ü, nikoliv temné, ale prostě české y). To bylo blbé. Trocha drzosti neškodí. Trvala jsem na svém, a zacouval. To bylo dobré. Radím tu trochu drzosti českým zaměstnancům cizích firem, a nejen u přehlásek. Je to dobré.

Zajímavé je, že české mlžení, spočívající v zahlcení slovy, zmnožení slov téhož významu, spletení slov, aniž by se definoval obsah toho slepence, není v angličtině možné. Tedy je, ale okamžitě z toho vyjde nesmysl. To je dobré – uvědomění si toho, že se mlží, tedy takové uvědomění čistí myšlení a zjednodušuje provoz. Angličané samozřejmě mlží taky, ale dělají to jinak. Identifikovat mlžení v češtině chvíli trvá. Proto je tak oblíbené. Než vám to dojde a zmůžete se na odpověď, řečník zmizí, zákon či rozhodnutí jsou schváleny, kandidát na poslance zvolen poslancem. Nebudu to komentovat.

A tomu celému, od dobrého ke zlému a od zlého k dobrému, se říká život.