V pondělí cestou do práce jsem se z rádia dozvěděl, že od zavedení babyboxů v Česku do nich bylo odloženo už třicet miminek, které byly vzápětí umístěny do adoptivních rodin. To už jsou pěkné jesle a zaplať Pánbůh za to, že mají nechtěné děti legální alternativu k surové existenci na sociálním dně, případně ke smrti v igelitce na skládce. Jeden z volajících posluchačů ale následně vyslovil do éteru úvahu zhruba tohoto znění: „Voni vymysleli babyboxy, ale měli se spíš postarat o to, aby tam ty děti nikdo nemusel dávat.“ Klobouk dolů před touto podnětnou myšlenkou. Ale jak toho jen dosáhnout? Dělat každý měsíc těhotenské testy všem ženám v plodném věku, aby žádné těhotenství neuniklo? Nebo snad přidělovat nuzným rodičkám stotisícové porodné, ovšem v naturáliích, aby je nemohl jejich druh alkoholik prochlastat nebo jejich pasák utratit za kokain? Není třeba se nad tím zamýšlet, z posluchačovy formulace vyplývá, že to je úkol pro voni (promiňte mi, že se vyhnu skloňování a budu se držet dejme tomu módního vzoru sushi).

Před několika týdny se majitel bytu v naší obci nepohodl s dvojicí nájemníků a ti si šli na truc sednout na autobusovou zastávku. Problém byl v tom, že mrzlo. Jeden dobrý občan si toho povšiml a rozhodl se pomoci. Svůj heroický čin pak s náležitou hrdostí popsal v regionálním plátku. A tak se čtenář mohl dozvědět, že tento lidumil na promrzlé nešťastníky celý den (mluví o deseti hodinách) soucitně koukal z okna i s manželkou, která je stejně citlivá, a přitom telefonoval na různé instituce, aby ty chudáky někdo zaopatřil. Protože nikde neuspěl (byla sobota), zavolal nakonec večer na linku záchranky. Dispečerka správně usoudila, že se nejedná o zdravotní problém, ovšem dobrodinec se nezalekl a začal jí vyhrožovat přivoláním TV Nova. Překvapenou prochladlou dvojici tedy nakonec skutečně naložila posádka sanitky a odvezla je oba do nemocnice, kde jim bylo umožněno přenocovat v čekárně. Jejich spasitel se kontrolním telefonátem sloužící lékařce ujistil, že dojeli v pořádku, a přidal své moudro: „Voni klidně nechaj vyhazovat lidi na ulici, ale aby se o ně pak postarali, to ne, to za ně musí udělat někdo jinej.“ Tázat se ho, co mu bránilo nechat bližní ohřát u sebe doma místo celodenního pozorování, jak se třesou zimou, by asi bylo zbytečné. Za veškerou nespravedlnost přeci mohou voni, a proto je jasné, že i milosrdenství musí být institucionalizováno, od toho si snad voni platíme, ne?

I já jsem za reálného socialismu, který jsem prožíval do svých osmnácti let, zaregistroval, že existují voni. Za voni jsem však tehdy považoval ty, kteří zdražili pivo na dvě padesát, způsobovali zpožďování vlaků a nedostatek banánů a mohli za to, že jsme na přidělení telefonní linky do bytu čekali dvacet let od podání žádosti. Dalo by se pokračovat nekonečným výčtem všeho, co voni dílem svou neschopností a dílem zlou vůlí zapříčinili. Zkrátka jsem za voni považoval komunisty, představoval jsem si, jak někde na Ústředním výboru KSČ sedí upocení soudruzi v šedivých kvádrech, zahaleni cigaretovým dýmem kují své pikle a vystrašeně čekají, až zazvoní rudý telefon z Moskvy, odkud jim dávají povely ti úplně nejvyšší voni.

Jaké ovšem bylo mé překvapení, když se změnil režim a voni zůstali. Nemyslím ty konkrétní voni, ač mnozí z nich jistě koryto neopustili, naopak si přilepšili, ale myslím voni jako instituci. Voni nám mámo v tý televizi dneska nic nedávaj, voni nám vzali třináctej důchod, voni nám vytunelovali republiku, voni si žijou jako prasata v žitě…Voni nás mají nás v hrsti, ale nad vonima se nedá vyhrát, mají totiž dlouhé prsty.

Nedávno jsem na problém vonich narazil velmi zblízka, a to prosím z opačného úhlu pohledu.

„Voni jí dneska dělali endoskopii a našli jí tam vřed,“ předával mi do služby kolega Karel jednu ze svých pacientek. Tady ovšem přestala veškerá legrace, jelikož jsem se nečekaně ocitl na druhé straně barikády. Ti voni jsem tentokrát byl já a kdyby se byl Karel zamyslel, určitě by na to byl přišel. Ale protože oťukávání okolního světa a zrání své osobnosti absolvoval pár let přede mnou, v době, kdy Pepa Laufer zpíval o kapitánu Minaříkovi, ví bezpečně, že pokud se člověk vydá na nějaký úřad nebo pokud například pacient odjede kamsi na nějaké vyšetření, narazí tam na voni. Že za lokální voni považoval můj kolega i mě pouze proto, že za mnou svou pacientku s bolavým žaludkem poslal do jiné budovy, je sice úsměvné, ale svědčí to o tom, že všemocní voni ho dávno dostali.

A mně se ve chvíli, kdy jsem byl mezi voni zařazen i já, náhle v hlavě rozbřesklo a dostavilo se osvobozující poznání, provázené pocitem úlevy a zklamání současně.

Žádní voni totiž vůbec nejsou a nikdy ani nebyli. Jsme a vždycky jsme byli jenom my.