Byla jednou jedna pohádková země. Lidé té země milovali demokracii a rádi chodili k volbám. Obyvatelstvo bojovalo čestně a opovrhovalo podpásovými, nezákonnými nebo nečestnými praktikami, protože si nepřálo zvítězit díky nim. Řídili se pravidlem Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a hrát rovně. Když zvítězil jejich uchazeč, byli potěšeni, když zvítězil kandidát druhého tábora, čestně přijali prohru a spolu s druhou skupinou slavili. V té zemi žili stateční a sebevědomí lidé, kteří sebou nenechali manipulovat, byli hrdí na svobodu slova a nestyděli se vyslovit svůj názor. Nositelé těchto práv respektovali ostatní i jejich právo vyslovovat názory odlišné a nikdy by je nenapadlo diskriminovat, skandalizovat nebo urážet druhé za jejich pohled. Po prohrané bitvě oba tábory sklonily zbraně a demokraticky zvolené zástupce přijaly za své, neboť v opačném případě by se provinily zásadám, na kterých byla jejich společnost postavena, a vrátily by se do dob prvobytně pospolných, dřevních, kamenných a vůbec barbarských.

Lidé té pohádkové země respektovali právo, zákony a soudní rozhodnutí. Když se nedokázali dohodnout, předložili svůj případ k soudu, neboť věřili, že soud dokáže nalézt právo a spravedlnost. Netěšilo by je vítězství koupené, ani získané nečestně či na barikádách mrtvých. Nechtěli vyhrát za každou cenu, ale obdržet správné rozhodnutí. Když soud jejich sporný případ rozhodl, sklopili hlavu, podali protihráči ruku a akceptovali soudní rozhodnutí. Odvolávat se, zkoumat nedůležité, leč formální nedostatky, platit drahé právníky, namítat podjatost soudců, vodit k soudům zfalšované důkazy či zmanipulované svědky by občany této pohádkové země ani nenapadlo – vždyť za co by stálo koupené vítězství nebo úspěch zaplacený krví a výčitkami svědomí? A proč by vůbec stáli o ústavní stížnost vyřízenou po třech letech nebo o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na které by čekali několik dalších let? Pachatelé, chycení při činu a usvědčení důkazy, se narovnali a hrdě přiznali – přijali trest jako pokání a jako následek svých činů.

Ženy v té zemi byly něžné a nevypouštěly sprostá slova z úst. Drobné prohřešky mužů velkoryse přecházely, neboť věděly, že se jim u mužů stokrát vyplatí. A muži byli rytířští a rovní, jejich slovům se dalo věřit a bili se za slávu a čest své vlasti, strany a své dámy. Protože jejich slovo platilo co zákon, jako napřažená dlaň a jako slovo muže na věky věků amen.

Pohádková země je pryč a následuje kruté probuzení. Pryč s pohádkami a iluzemi, život je boj a kdo to nechápe, ten stojí opodál. Tak jen se, milí pánové, nedivte, že mezi vámi marně hledáme naplněné sny a velkorysé, ohleduplné, čestné a prohru přijímající muže.

Advokátka, šéfredaktorka Rodinných listů a místopředsedkyně Spolku Šalamoun