Aby vítězství bylo úplné - nebo aby se dalo mluvit o vítězství, třebaže vlastně žádné nebylo, je třeba stvrdit je nějakým symbolickým aktem.

Například zbořením pomníku.

Jan Werich vzpomínal, jak v roce 1918 dav shodil do Vltavy plechovou ceduli s rakousko-uherským orlem, a komentoval to: „Utopili toho plechového orla, který za nic nemohl a který nikomu nemohl ublížit, a to byl konec Rakouska Uherska.“ Werich také líčí, kolik dlouhých let ještě v nejedné hospodě některý ze štamgastů bouchnul pěstí do stolu s rozhořčeným výkřikem: „Tři sta let jsme trpěli!“.

Nenimrat se v dávných křivdách, ale jít dál, to je znak zdravě sebevědomého člověka.

Nezapomínejme, že i ledacos z toho, co se děje v současné éře a co my považujeme za normální, budou za nějakých sto let někteří z našich potomků určitě vnímat jako do nebe volající křivdu a hanbu - vsaďte se! A my nevíme, netušíme, čím konkrétním se ti naši pokračovatelé budou cítit dehonestováni, koho budou ostrakizovat se slovy: „Jak jste mohli takového člověka obdivovat?“ Nic s tím nenaděláme, koneckonců nám to může být ukradené. Ale přesto bychom asi byli radši, kdyby ti ukřivdění potomci dokázali najít v sobě špetku shovívavosti a nakonec nad naší dobou mávnuli rukou - je to pryč, nekažme si život rozhořčováním se nad minulostí.

Boření starých model, svatyní, symbolů a pomníků je jedním z oblíbených symbolů vítězství, ať už se to vítězství odehrálo v reálu nebo jenom v myslích nadšených bořitelů. To známe už od starověkého Říma, ba dokonce Egypta. A trvá to. Vezměte si takový pomník Stalina nad Prahou. Udělalo to bum a bylo po stalinismu. Až na to, že nás ještě v osmdesátých letech v rámci studia VŠ nahnali na povinné školení SSM a tam jakýsi soudruh Horký hřímal: „Četl jsem Dějiny VKS(b) už třikrát a stále tam nacházím nové podnětné myšlenky“. Pro něj a pro spousty dalších zůstával (zůstává?) Stalin stále živý, i bez pomníku. Plně souhlasím s přesunutím pomníku Koněva z náměstí do muzea. Ale myšlenka, že jsme tím zvítězili nad starou sovětskou indoktrinací, je dokonale mylná.

A teď zalovte v paměti na dobu zcela nedávnou. Kdo v uplynulých letech historicky cenné, leč ideově nevyhovující symboly nepřesouval do muzeí, neponechával na místě, ale nenávratně ničil? Nevzpomínáte? Přece Islámský stát. Dá se uvažovat o paralele s devastováním pomníků „rasistických“ potentátů v USA? Já si myslím, že ano, vy ne?

A něco na odlehčení:

Zdá se, že obří hlavy amerických prezidentů v Mount Rushmore zlikvidovány nebudou. Jejich odstřelením by se do ovzduší uvolnilo nepřiměřené množství CO₂ a prachu, čímž by se zhoršil skleníkový efekt. Ve hře je ovšem i jejich překrytí vrstvou betonu, to by snad šlo...

Namále má i sousoší sv. Jana se sv. Felixem a blahoslaveným Ivanem na Karlově mostě, protože zobrazuje Turka věznícího křesťany. Je politicky nekorektní upozorňovat na to, že otroky vlastnila i jiná etnika než bílí muži. Ono by se pak začalo šťourat v tom, jakého původu byli lovci otroků v Africe, kteří stáli na začátku celého obchodu s lidmi. No, pryč od toho. Navíc ti svatí vlastně chtějí ubohého Nebělocha připravit o jeho poctivě získaný majetek, že? Raději to sousoší zakryjme tak, jako jsme zakrývali Koněva. Beztak se prý jeden turista rozčiloval, proč ty černé špinavé sochy na Karlově mostě nevyčistíme wapkou.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin