Jela jsem ze schůzky, kde jsem se dozvěděla něco nepříjemného, a tak jsem sjížděla do metra znechucená, a nejspíš to na mně bylo vidět. Ale ve vagonu mi najednou přišla na mysl básnička: „Přichází pátek, věrný Pátek, / a převáží mě na ostrov, / kde příboj bije do sluchátek / a pláže myje moře slov.“ Musela jsem se sama pro sebe usmát (a vlastně tak splnit jedno své z Ameriky přivezené odhodlání netvářit se v metru, jako když jedu k zubaři nebo od zubaře).

Jak je to ale dál? A kde jsem to vlastně sebrala? No ano, před lety přece byl takový nějaký program, „Poezie v metru“, nebo tak nějak se to jmenovalo. A ono to už není? Zaujalo mě to. Tenkrát jsem se podivovala nad osvíceností Dopravního podniku (nebo koho), a bylo mi to trochu k smíchu: kdo už čte básničky v metru?

Nevystoupila jsem, kde jsem měla, protože jsem na zastávkách přecházela z vagonu do vagonu a hledala, jestli přece jen nějakou básničku nenajdu, ale nic. A vlastně – já, já jsem je tehdy čítala! Určitě ne pokaždé, člověk vždycky nejezdí sám a často má o čem přemýšlet, když jede sám (a pak většinou vypadá, jako když jede k zubaři nebo od zubaře).

Proč vlastně ten program zanikl? Asi nebyla žádná firma, která by ho platila, a Dopravnímu podniku přišlo zbytečné platit za těch pár cedulek. Takhle jsou k vidění jen reklamy a reklamy, občas i vtipné, ale pro mne většinou strašně otravné. A dotěrné. Jedu po schodech do metra a reklamy na mne volají: „Svět tě potřebuje!“ To určitě, říkám si. A mám vztek. Má to být povzbuzení?

Pro někoho možná je... Ale já bych radši tu básničku: není agresivní, nepožaduje ode mne, abych si koupila něco, co stejně nepotřebuju, a poezie se ve veřejném prostoru zrovna moc nevyskytuje.

Vrátila jsem se jiným vlakem metra do své stanice, vystoupila, šla domů, a pořád ne a ne si vzpomenout, jak to bylo s tím Pátkem a ostrovem. Jakmile jsem sedla k počítači a otevřela internet, vzpomínka naskočila: „Tam na ostrově Internetu / za víkend prostuduji svět / a pak tím ženám hlavy pletu / – Kristián dva tisíce pět.“

A co jsem se dozvěděla od internetu? Že ve varšavském metru zavedli právě ten program básniček, na který jsem s takovým potěšením vzpomínala. Samozřejmě jsem okamžitě začala Varšavanům přejícně závidět. Přece jen by snad veřejné služby, byť placené, nemusely dbát jen o peníze, peníze, peníze, peníze...

Vůbec pozoruju s pramalým potěšením, že se stát (tedy ministerstvo školství) rozhodl pomíjet humanitní obory a směruje veškerou podporu výhradně k technickým. Ty přece, říkám si vztekle, mají podporovat firmy, ty na to mají!

Cestou do kuchyně jsem minula zrcadlo. Ukázalo mi, jak vypadám. No co, aspoň doma se snad člověk může tvářit kysele...

LN, 13.3.2015