Neplést si, prosím, pojmy „proutkař“ a „proutník“. V obou případech jde o něco úplně jiného. Zatímco jako proutníky můžeme označit pány poněkud nestálé ve vztazích – a těm jednoznačně nelze věřit -, mám na mysli pány, ale i dámy ovládající umění pomocí virgule čili proutku odhalit podzemní zdroje vody, skryté poklady a bůhví co ještě. Tady se názory na jejich spolehlivost rozcházejí.
Jeden úspěšný proutkař se kdysi rozhodl otestovat spolehlivost této metody. Přizval několik zkušených kolegů, aby s ním vyzkoušeli výskyt geopatogenních zón v určité místnosti. Strávil v ní přibližně dvacet minut tím, že seděl na židli a četl si noviny. Nato vyšel ven, uznale pokýval hlavou, a řekl: „To je ale síla!“ Ostatní se v místnosti postupně vystřídali a shodně potvrdili stejný výsledek. Co k tomu dodat? Zkuste se svého kyvadélka zeptat například na to, zda je pro vás vhodná čokoládička. Pokud řekne „ano“, váhala bych.
Úsměvnou historku vyprávěla jedna léčitelka. Objevila totiž v kterémsi krámku rozkošné křišťálové kyvadélko. Zkusila se svého vlastního zeptat, jestli si je má koupit, a ono vehementně protestovalo, že „né!“
Tyto vyprávěnky nic nepotvrzují, jen nás mírně znejisťují. Tak si zkusme problém představit jinak. Náš přítel před časem využil služby proutkaře, potom sám zkusil vzít do rukou virguli, chodit s ní po místnosti, ale k žádnému závěru nedospěl. Pak dostal nápad, zavolal svou tehdy čtyřletou dcerušku a tomuto nevinnému dítěti virguli podal, ukázal, jak ji má držet, a vyzval ji, ať se jen tak volně prochází. Když přišla k místu, které označil proutkař, proutek jí sám od sebe vyletěl obloukem z ručiček. Holčička se rozesmála, protože si myslela, že to byla nějaká legrace. Ona to zase až tak veliká legrace není a měli bychom pro jistotu k podobným jevům přistupovat opatrně.