Byl to opravdu šok! Kluk z vesnice, první den na vysněném ČVUT, poprvé na vysokoškolské přednášce. Co na tom, že začínala nepochopitelně ve 14 hodin. Stavební hmoty - posluchárna A3, Trojanova 6. 9. 1972 .
Nalézt Trojanovu ulici poblíž Karlova náměstí se ukázalo snazší, než jsem si představoval, a tak jsem se dostavil s předstihem.
Blížila se druhá, já vstoupil do posluchárny, uvelebil se v prostřední řadě vpravo a čekal. Byl to amfiteátr jak na divadle. Dlouho nic, přednášející nikde. Po deseti minutách jsem si řekl “tady se z toho asi nestřílí“ a jako ještě někteří studenti jsem šel kouřit nahoru do předsíně. Prohodil jsem pár slov s novými spolužáky a vychutnával si cigáro. Bylo čtvrt a pořád nic. Potom to přišlo! Dveře do předsíně se rozlétly, cosi proběhlo předsíní, rozrazilo a přibouchlo dveře do posluchárny. Cigáro mi málem vypadlo z ruky. Dveře zevnitř se pootevřely, ze škvíry se vynořila hlava profesora a se vzteklou grimasou v tváři zařvala: „Já vás sem už nepustim, děte domu!“ Krve by se ve mně nedořezal, tak to teda pěkně začíná, to mé studium. Než jsme se stačili vzpamatovat ze šoku, dveře posluchárny se opět otevřely a jakási studentka nám hlásila: „Máte jít dovnitř.“ Jak na pranýři. Sestupujíce amfiteátrem jsme vklouzli do svých lavic za vzteklých výkřiků skřeta u tabule: “Jména? Všecky si vás pamatuju, vás budu vyhazovat jako první!“ Srdce mi splašeně bušilo a, zpytuje svědomí, jsem v úžasu sledoval dynamický výstup přednášejícího.
„Jsem docent Jeřábek, budu přednášet Stavební hmoty a jsem pes! To si zapamatujte, to tady každý ví a tihle repetenti vám to dosvědčí! … Že jsem zlej, Kabrle?“ Jeden ze tří nešťastníků v první lavici pokýval hlavou “jo, jo, je zlej“ a dál se věnoval jakémusi písemnému úkolu. “Tyhle jsem vyrazil ze zkoušky a teď je určitě vyrazím zas! Repetenty!“
Představení mělo spád. Nejdříve upoutala pozornost tohoto rtuťovitého chlapíka přehlídka pěkných spolužaček v druhé řadě. Jedna obzvlášť pečlivě namalovaná mu vehnala nach do tváře. Ostře ji zaměřil a s výmluvně namířeným ukazovákem směřujícím k záchodkům prohlásil, „Jděte si dámo smýt tu fasádu!“ Zrudlá spolužačka cestou na pranýř musela vyslechnout ještě pokračování úvahy . “To teda nevim, proč si někdo na obličej musí ještě malovat druhej?“
Bylo zřejmé, že to bude teror. Když se docent Jeřábek takto uvedl, změnil tempo a jako mávnutím proutku přešel volně k tématu přednášek. Sdělil nám, holobrádkům, že přednášet bude o uplatnění stavebních hmot, zejména v praxi. Když už z nás budou ti inženýři, tak abychom byli připraveni na všemožné katastrofy, které naším lajdáctvím v budoucí profesi mohou nastat, a, jak tak na nás kouká, asi nastanou. “A ty přednášky, co bych zde měl přednášet, tak ty si nastudujte z mých skript!“ „A abyste se na to nevykašlali, tak každou další přednášku si uděláme krátký testík z příslušných kapitol těch skript.“ Tuto představu o průběžné kontrole našich znalostí doplnil hororovým varováním: „Ať si nikdo nemyslí, že bude opisovat! Koho chytím s tahákem, toho vyhodim ze zkoušky, a koho, nedej Bože, chytim se skriptama, ten poletí ze školy! O to se postarám osobně!“
Přednáška však k mému překvapení byla opravdu zajímavá. Vyprávěl patrně závěry vyšetřování těžkých poruch staveb, které, končíce u soudu, asi byly předmětem jeho zdrcujícího znaleckého posudku, který ve svém důsledku určitě vedl k odsouzení provinilého inženýra nejméně k trestu smrti.
Čas plynul a my, rychle dospívající studenti, jsme už dávno věděli, že Jeřábek je démon, že je to pes, který nekouše, ale baví jej dělat strašidelný dojem na ty vyvalené začátečníky. Jedničku z testu prostě nikdo nedostal, ani když se příslušnou kapitolu dobře naučil, ba ani když ji pochopil a dokonce ani když ji pečlivě opsal z důmyslně skrytého taháku. To byla pouze dvojka. Našli se tací, mne nevyjímaje, kteří při zápasu o klasifikaci za 1, opsali příslušný text doslova z jeho půvabných skript. Touha po úspěchu mne však zavedla ještě dále, opsal jsem příslušný text z jeho skript i s pravopisnými chybami. Jeho skvělá věta „o sloučeninách kyslíka a uhlíka“ byla mezi námi studenty téměř mytická. V jeho skriptech se vyskytoval běžně anakolut a zeugma nikoli jako chyba, ale vyšinutí z větné vazby používal jako slohotvorný prvek. Teprve tehdy jsme si vysloužili jeho pochvalu před auditoriem a klasifikaci 1+.
Skvělé přednášky, skvělý přednášející. On dělal, že je strašně „zlej“, a my dělali, že se jej bojíme, k oboustranné spokojenosti. Že je to všechno jinak, než jak vykřikuje, jsme odhalili záhy. To když Tuček přišel s obrovským „afrohárem“ na přednášku a stal se terčem docentova útoku. „Co s tim chcete tady dělat, studente? Tady nejste v Africe. Jděte se nechat ostříhat nebo alespoň upravit!“ Tuček se otočil k nám ostatním, jako by se jej to netýkalo a ještě opáčil „Vo co mu dé?“
A nic! Jeřábek pokračoval ve výkladu, jako by se nic nestalo. To, že nikoho nechytil při opisování, jen doplňuje rozpor mezi slovy a činy. Důkaz následoval, když Kockovi vypadl tahák z lavice přímo před „hlídkujícího“ docenta. Sebral tahák, se zájmem si jej prohlížel a pravil. “Kocka, to vám dalo dost práce co?“ vraceje tahák zkoprnělému studentovi, broukal si dost nahlas „No, nakonec to je taky příprava.“
Jediný, kdo to ještě nepochopil, byla naše krásná spolužačka Iliana Dragančeva. Ta jediná sice postřehla, že všichni opisují, ale její zatím těžce luštěná čeština jí nedala nahlédnout do jemných nuancí českého humoru. Její povrchní dojem o hrůzném profesoru si nestačila poopravit. Výsledek se dostavil brzy. Při každotýdenním rituálu s opisováním ze skript do testu, se při luštění jeho textů začetla příliš soustředěně a úplně ztratila přehled o dění v posluchárně. Nudný a nezúčastněný dohled docenta nad námi narušilo její ignorování oběma stranami srozuměné hry, kdy my, když se blíží, skripta alespoň schováme do lavice.
Jeřábek ucítil příležitost . Nebyl nikdo, kdo by Ilianu varoval. Rozesazeni po celé posluchárně, nebylo jak a nakonec ani proč. Jeřábek nezaváhal, letmo zkontroloval jestli se všichni díváme a s pažemi i prsty roztaženými ve výmluvném postoji útočícího upíra se tichými kroky, shora zezadu, blížil ke skloněné šíji nic netušící Iliany se skripty rozloženými na krásných kolenou. Povzbuzován naším pobaveným zájmem, vypointoval svoji hereckou etudu a s vítězným výkřikem „Á!“ strhnul skripta z jejích obnažených kolen.
To však neměl dělat. Iliana pochopila, že udeřila její poslední hodina… a omdlela. Zděšený docent Jeřábek ustupoval před kácející se spolužačkou, ještě se skripty v roztřesených rukou blekotal cosi „pojďte si k ní, dělejte něco“. Zemdlelou kolegyni jsme brzy vzkřísili na umývárně a snažili se jí vysvětlit, že to byla sranda. Uvěřila, až když docent Jeřábek rozprostíral chvějící se rukou na její kolena vyrvaná skripta s omluvami: „Kdybych věděl, že jste z Bulharska, tak bych vám je přeci nebral.“
Ročník končil a začátkem léta jsem se chtěl zapsat na zkoušku ze Stavebních hmot. Docent Jeřábek mne přijal s úsměvem spiklence na rtech. No, pane kolego, až na ten začátek, ty studijní výsledky jsou skvělé, samé 1+, zápočet z laboratoří máte, tak jaký problém? Jestli chcete vyzkouším vás hned.“
Objasnit příčiny všelikých poruch staveb podle jeho poutavých přednášek problém nebyl, a tak když mi do indexu zapisoval moje první „výborně“ mne naposledy pobavil svým komentářem. „Škoda, že jste si tu zkoušku nenechal až po prázdninách. Mohl jste mi zahrát repetenta, až budu těm novým holobrádkům zas nahánět strach. Ať taky poznají, že studium je co? No, přeci řehole!“
P. S. Nedávno jsem někde na webu zachytil zprávu, že jakási Iliana Dragančeva snad dělá hlavního architekta v Sofii...