Na dveře klepe sedmnáctý listopad a mně se nechce psát o české politice, tak radši o té velké změně před čtyřiadvaceti lety.

Je mi upřímně líto, když občas slýchám, že je to dneska "horší než před Listopadem". To mají lidé, kteří to říkají, tak krátkou paměť? V tom případě bych jim docela přála, aby se jednou ráno probudili a za oknem se psal třeba rok 1983. A oni by nevěděli, že se za týden zase vrátí do dnešní skutečnosti – prostě by byli o třicet let zpátky amuseli by si chtě nechtě připomenout všechny tehdejší potíže, které jim milosrdná paměť nebo ideologické zaslepení zastírá.

Netvrdím, že je v české kotlině všecko v pořádku. Ale: ono někdy někde bylo všecko v pořádku? Co sahá paměť lidstva, lze se dočíst, že se všechno jen a jen zhoršuje – zlatý věk už byl. Hezkým paradoxem to shrnuje starý vtip o Rádiu Jerevan, které na smutný dotaz: "Kdy bude líp?" lakonicky odvětí: "Už bylo." Možná jsou tedy ty řeči jen příznakem toho, že se člověk za tisíce let moc nezměnil a pořád doufá v nějaký minulý zlatý věk.

Anebo jsme možná prostě remcavá společnost. Má to i své nepopiratelné výhody: kdo se dívá na svět kritickým okem, nepodléhá tak snadno fanatismu. Má to ale i nevýhody: člověk je věčně nespokojený, pořád na něco mrmlá a úsměv se objeví, leda když někdo na něco co možná vtipně nadává. A krásy světa nevidět.

Nedávno byl v Praze jeden můj polský kamarád a mimo jiné se ptal, jak že to u nás chodí, že se v polských novinách toho moc nedočte (no, my se taky v českých novinách nedočteme o tom, co se děje v Polsku). Chtěla jsem spustit známý kolovrátek o tom, jak je to tady hrozné, ale pak mi to přišlo hloupé. A tak jsem radši řekla: Máme se nejlíp, jak se česká společnost kdy měla. Neobyčejně se zaradoval: Vidíš, a my taky. A kdekdo furt nadává. A ty nenadáváš? zeptala jsem se. Ne, odpověděl, já jsem za osla, protože vždycky jenom řeknu, že jsem strašně rád, že už není komunismus. Ve středu bylo 13. listopadu a Mustafa Džemilev oslavil – doufám, že velkolepě – sedmdesáté narozeniny. Mustafa Džemilev, kdybyste to náhodou nevěděli, je uznávaný vůdce krymských Tatarů a dalo by se s nepatrnou nadsázkou říci, že je to člověk, který svůj národ přivedl z vyhnanství domů zpátky na Krym. Je to jeden z nejobdivuhodnějších lidí, jaké mi bylo dopřáno v životě potkat. A rozhodně mu přeju všechno nejlepší.

A 14. listopadu, ve čtvrtek, udílel Ústav pro studium totalitních režimů Ceny Václava Bendy. Pražský primátor k tomu účelu propůjčil svou rezidenci a bylo domluveno, že některé ceny předá osobně. To se mi líbí. Má se připomínat, že mezi námi žili a žijí lidé stateční, kteří v těžkých dobách prokázali, že je jim svoboda cennější než vlastní blahobyt a pohodlí. Každá společnost potřebuje vzory, lidi, s jejichž chováním se může srovnávat a snažit se jim vyrovnat nebo aspoň přiblížit. Potřebuje to přinejmenším tolik, jako poznat vlastní minulost. Bez toho se budeme potácet od jedné reklamy ke druhé jako prázdní panáci nebo nakupovací stroje.

LN, 15.11.2013