Probudila jsem se ve čtvrtek v tak špatné náladě, že mě to zarazilo. Co se děje? Počasí, pravda, nestálo za moc, ale byla ještě tma, takže počasí moc vidět nebylo - a když se rozednilo, nebylo to tak zlé, jak mohlo. Že by se mi něco ošklivého zdálo? Pečlivě jsem zpytovala paměť, ale nevybavilo se mi pranic, co by mohlo způsobit rozladění, jaké jsem pociťovala. A protože si (jako kdekdo) nerada připouštím, že je něco moje vina, rozhlížela jsem se, na koho nebo na co bych svou ranní mrzutost svedla. Kočky moudře zalezly a v dohledu kde nic, tu nic - až mi padly oči na kalendář. 7. listopad, to bude ono, proto jsem tak nenaladěná!

Zažila jsem tolik oslav Velké říjnové revoluce, jejíž výročí připadá na 7. listopad, že bych jistě měla na co vzpomínat, kdybych si je pořádně pamatovala. Ale něco bych přece vydolovala: býval v předvečer lampionový průvod a kluci-kazisvěti stříkali nám, hodným holčičkám, na lampiony z ampulek benzin. Účinek se dal snadno odhadnout: lampion bujně vzplál, vznikl poprask... Umíte si to jistě představit. A pak mi ještě uvízla v paměti nejasná vzpomínka na hory řečí, které se ke každému výročí pronášely. Výklady ve škole, proslovy v rádiu, později též v televizi i na všemožných shromážděních k tomu slavnému říjnovému dni v listopadu.

Velice frekventovaný obrat zněl, že revoluce "odstartovala" převratné změny, které změnily život i nám. To teda jo. Když si představím, kolika lidem změny, které odstartovala ruská revoluce, zničily život, není divu, že nemám náladu. A vůbec, napadlo mě, je to všechno na jedno kopyto: stalo se to podle našeho kalendáře v listopadu. Podle pamětníků - třeba podle amerického velelevicového novináře Johna Reeda - si dokonce ani v Petrohradě spousta lidí vůbec nevšimla, že probíhá převrat, takže jakápak revoluce? Lež na lež - nebo polopravda. A když se poctivě zamyslím, vadilo mi na komunistickém režimu asi nejvíc ze všeho to věčné lhaní.

V době nejkrutějšího stalinismu jsem byla ještě malá a moc ke mně nedoléhalo, co se dělo kolem, a v době, kdy jsem politiku a veřejný prostor dokázala vnímat (a snad i chápat), už nastaly "vegetariánské časy", kterýžto obrat kdysi použila velká ruská básnířka Anna Achmatovová. Sice se zavíralo, ale většinou ne na desítky let a skoro se nevraždilo. Dokonce i u výslechů estébáci mlátili jen výjimečně.

Ale to lhaní a ty fráze! Tenkrát jsem si tolik neuvědomovala, že to společnosti nemůže projít bez následků, tenkrát mě spíš otravovaly a popuzovaly ty nepravdy a všeobecné hlupství, které je provázelo. Až mnohem později, po listopadu 1989, mi došlo, že když člověk desítky let slyší pořád a pořád lhaní, jaksi si zvykne, přestane lež pokládat za nepřípustnou. A to s námi jde, myslím, dál. "Lžou, ani poledne nedržej," říkala čísi babička. Nenarážím teď na představitele ČSSD a lánskou schůzku, ač bych mohla, ale na to, že jsme, řekla bych, proti zemím, které komunismus nezdevastoval, poněkud zaostalí. Tam taky lžou, ale aspoň vědí, že se to nesmí.

LN, 8.11.2013