Je trochu děsivé, to letošní léto. Ve městě možná ne tolik jako na venkově, ale když vidím, jak proti mně líný větřík po chodníku žene suché žluté akátové lístky – a to prý akát vydrží ledasjaké ústrky – těžko si myslet, že je všechno v pořádku. Uschlé trávníky tam, kde je nekropí, vadnoucí listí a větve stromů méně odolných než akáty…, ale co vám budu vykládat, vidíte to kolem sebe sami.

A to věčné úmorné vedro! Předevčírem mi kdosi říkal, že už si i začíná zvykat a že třicet stupňů koneckonců není tak moc. Hned se mi vybavila „maxima“ jednoho spolumilovníka Kavkazu: „Třicet je lepší než čtyřicet.“ Ale jak říkal jiný chytrák, když jsem byla mladší: „Že je něco lepší, vůbec neznamená, že je to dobré.“ No ano. Já si tedy ne a ne zvyknout. Doplazila jsem se domů z pošty, pustila větrák a vítězně položila na stolek „úlovek“. Knížku. Davídek procitl z mrákot a vyskočil na stolek taky, zabušil na knížku tlapkou a utrhl se na mne: „Co je zas tohle?!“ Defenzivně jsem kníkla: „To jsou… Praštěné pohádky pro Samíka.“ Ale kdepak, na kocourka žádný Aškenazy neplatí. Zasyčel: „Praštěná jsi ty! Kdo říkal, že bude knížky nosit pryč? Kdo měl řeči, že knihy patřej do knihovny, kde je můžou číst i jiní? To jsou jen kecy a skutek utek!“ Taky jsem se naštvala, mozkové závity se mi zalily potem (nebo čím) a houkla jsem si na něj: „Co na mě syčíš, mrňousi? Je to náš byt, ne tvůj! Ty jsi tady trpěnej, jsi tady na návštěvě, ale my jsme lidi, páni tvorstva, abys věděl!“

Kocourek leknutím kecl na knížku. „Tak ty si myslíš…“ zakoktal se poděšeně, „ty si myslíš, že já jsem něco horšího než ty? Že já nemám duši?“ To zase polekalo mne a zalezla jsem se schovat do koupelny. Položila jsem bosá chodidla na dlaždičky (nejvýš osmadvacet stupňů) a snažila jsem se ovládnout vztek a uklidnit se. Měl jsem výčitky svědomí: copak Davídek může za to, že není člověk? Proč se na něj vytahuju? Protože jsem větší a platím nájem? To jsou mi argumenty!

Ale stejně, mají kočky duši? Vydala jsem se zase ven, do vedra. Kocourek ležel na koberci jako hromádka neštěstí, vedrem jen potichounku funěl. Příští dva dny jsem si dělala průzkum. „Co myslíš, mají kočky duši?“ ptala jsem se každého, s kým jsem se dala do řeči. Kupodivu si nikdo nemyslel, že jsem praštěná, a každý byl toho názoru, že kočky duši mají. Někteří duši přiřkli všem zvířatům, ale Adam si myslel, že kočky mají duši „hodně černobílou“.

Do teologických knih jsem se radši nepouštěla, na vážné úvahy je moc vedro. V noci se mi pak zdálo, že kolem mne ta kočičí duše poletuje. Byla asi Davídkova – maličká, chlupatá a mourovatá, s bílými fousky. Fousky mávala jako křidélky a spokojeně poletovala po pokoji. Asi duše vedruvzdorná.

LN, 14.8.2015