Přijela jsem ve středu domů utahaná, sedm hodin ve vlaku dá člověku zabrat. Jen jsem odložila tašku s nákupem, který jsem stihla na nádraží pořídit, zazvonil telefon. Byl to novinář, kamarád, se kterým jsme se dohodli, že zavolá po osmé večer. Nerada telefonuji ve vlaku - jednak jsou kolem cizí lidé a mně není příjemné, když mé rozhovory někdo poslouchá, i když nemluvím o ničem tajném, a jednak se vytrácí signál, takže si člověk není jist, zda ho na druhé straně někdo slyší.

Tak tedy zavolal a asi deset minut jsme si něco vyjasňovali a notovali si. Pak náhle povídá: "Promiň, jsem tak unavenej, že radši zavolám zítra. A taky mám strašnej hlad." Musela jsem ho pochválit: "Tak to jsi dobrej, já když mám hlad, tak bejvám příšerně protivná." "Jenže já jsem tak unavenej, že nemám ani sílu bejt protivnej. A taky nemám důvod." Davídek, který se povaloval na hromadě papírů, zvedl hlavu: "To ty jsi protivná, i když nemáš důvod, když máš hlad, co?" Zavrčela jsem na něj: "Ty se do toho nepleť!" A uvědomila jsem si, že hlad nemám nejspíš proto, že jsem tak unavená, že ho ani nevnímám.

Rozhlédla jsem se kolem sebe: kam oko padlo, válely se hromady papírů, v lepším případě knihy, které bych si ráda přečetla, a nemám na to čas. Musím s tím něco udělat, byla moje první myšlenka. Ale ne teď, uvědomila jsem si vzápětí. Už jsem několikrát ten papírový chaos likvidovala, ale dost nedokonale. Místo abych pěkně kancelářsky roztřídila, co k sobě patří, nastrkala jsem všechno do tašky, kterou jsem zastrčila někam, kde ji není vidět. Pořádek v papírech nikdy nebyl mou silnou stránkou.

Odebrala jsem se k vaření, protože jsem věděla, že na to nebudu mít ve čtvrtek čas, a nad krájením čehosi jsem se zasnila. Měla bych všechny ty papíry roztřídit, a pak je nejlíp naskenovat a udělat si v nich pořádek v počítači. Pak celý ten pořádek uložit na externí disk, aby mi nezapleveloval počítač...

"A kdy to asi chceš udělat?" prskla na mě Chaluha. Před očima se mi místo zelí vynořil dlouhý seznam všeho, co bych měla do Velikonoc stihnout. Opatrně jsem zvážila, kolik hodin má den, a usoudila jsem, že to prostě nestihnu. A protože když je průšvih, je potřeba najít viníka, obořila jsem se na kočky: "Co mi do toho kecáte, potvory? Když už mi neumíte pomoct, aspoň mi nepřipomínejte, že na to nějak přestávám stačit!" Uraženě po mně koukly a odešly.

Možná bych to neměla svádět na kočky? Nojo, ale na koho tedy, když nikdo jiný nebyl po ruce? Při vědomí, že strávím vleklý večer nad vyplňováním daňového přiznání a přehledů pro sociální a zdravotní pojištění, klesla má nálada ještě hloub.

Kočky se vrátily a začaly se mi otírat o nohy: "A nějakou dobroučkou kapsičku bys neměla?" Ale měla, a taky jsem jim ji hned dala, ať je u nás doma aspoň někdo spokojen. Ten dobrý skutek se vyplatil. Davídek se ke mně s mlaskáním obrátil: "A proč ty se nenajíš? Copak nechápeš, že máš hlad a nevíš o tom?" "Jo," dodala Chaluha. "A nezapomeň si do tý Moskvy vzít nabíječku k mobilu."

LN, 29.3.2013