Zase jsou tu Vánoce a komerce horečně chrlí laciné zboží povětšině lisované z plastiku, de facto nafty, kterou draho (nebo lacino) prodávají státy tímto přírodním zdrojem obdařené. Píši draho nebo lacino protože záleží jen na tom, jak se na daný problém podíváme. Z elementární fyzyky víme, že ve skutečnosti je „daná“ pravda ovlivněna i pozorovatelem, který svým pozorováním mění realitu pozorovaného tedy samu skutečnost. A tak když já, pozorovatel a motorista, se dívám na ceny benzínu a nafty, nabývám dojmu, že ceny rostou. Tímto svým počínáním, aspoň dle kvantových fyziků, již dopředu určuji realitu, tedy že tomu tak skutečně bude - a taky jo, tuhle jsem za naftu platil 96 centů za litr.

Jelikož vím, že vše souvisí se vším, tak to tím svým pozorováním kazím nejen sobě, ale de fakto celému světu. Kdyby se to dozvěděly naftu produkující státy, jistě by ze mne udělaly předsedu OPECu nebo aspoň někoho, kdo by měl za úkol ceny řídit směrem nahoru jen svým pesimistickým náhledem na danou situaci. Což, domnívám se, není vrozené jenom mně, ale i ostatním Čechům. Máme nějak zakódováno, že všechno je jen jeden jedinej velikej průser kterej my malí nemůžeme nijak ovlivnit, natož vyřešit .. však se stačí podívat kolem sebe a už tomu tak skutečně je (!) a naplňujíce tím zákon elementární fyzyky do písmene, vytváříme si špatnou situaci vlastně sami. Na to je nejlepší obranou se na všechno vykašlat, dělat si to svoje (chataření?) a proplout úskalími života sice obráni o všechny ctnosti, ale zase jsme si neodřeli ani uši! Ovšem před Vánocemi se situace změnila, a to k lepšímu. Jeli jsme s ženou do města poohlédnout se po nějakých vhodných dárcích pro naši vnučku, které je teprve rok a půl a ještě jí nenarostly ani první zuby. Ne, že by už nějaké neměla, má a já to moc dobře vím, protože se už přes půl roku modlím, aby to měla za sebou a já se mohl pořádně vyspat.

Jinak to je děvče první jakosti, jak má být se vším všudy a kterou miluje celé příbuzenstvo jak z naší australsko-české strany, tak z té druhé, která je australsko-holandská. Z toho mám sice radost, ale někdy na mne padá naše česká chmura, abychom to děvče, proboha (!), nezkazili. Už dnes má tolik hraček, že to značně předčí vše, co jsem kdy dostal já, a to jí je teprve osmnáct měsíců. Mezi jiným má i kompletní muzikantskou Yamahu, která sama hraje různé rytmy, takže stačí jen vyťukat nějakou tu melodii na klávesnici, udržet se v rytmu a už je z vás virtuós. To jsem jí daroval já ... ale jestli z ní bude muzikant, je ještě těžké odhadnout, protože zatím z Yamahy jen vytrhla přívodní kabel proudu. Hraček má tolik, že jí na ně moje žena musela koupit zvláštní truhlu...

To já, který jsem vyrůstal po válce, jsem žádné hračky neměl. Vždycky jsem otci ukradl z šachů koně a hrál si s nimi. Jednou jsem je někam uschoval, aby je nesežral zlý vlk, a otec pak musel hrát s kostkami cukru. Ještě dnes mi na zadku naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu.

Takže jsme se letos rozhodli nakupovat jen praktické věci, o kterých jsme věděli, že je dcera pro vnučku potřebuje. Zajel jsem nejprve do obchodu s dřevěným nábytkem a tam jsme zakoupili vysokou židli s takovým tím pultíkem místo stolu. Byl to krásný kus z vyleštěného a nalakovaného dřeva za sto sedmdesát pět dolarů. Srazil jsem cenu nejprve na sto šedesát a byl bych šel i níž, páč jsem odmítl převzít v židli zabudovaný záchranný opasek (ano, čtete dobře, seat belt!) řka, že ty kšíry nechci a ať mi to odečtou. Ale prodavač mě upozornil, že to je dneska zákon a každá vysoká židle pro kojence jej musí mít. „To víte, byrokrati...“ dodal opovržlivě a pozdvihl obočí.

„To musel vymyslet někdo, kdo z tý židličky upadl v mládí na hlavičku...“ kontroval jsem, ale nebylo mi to nic platné a musel jsem vysolit 160 na dřevo.

Pak jsme ještě, celkem náhodou, hračky jsme fakt kupovat nechtěli, zašli do hračkářství a já myslel, že mě budou muset omývat. Tam měli z plastiku vylisované dětské židličky za dva dolary devadesát pět centů (!) a k tomu prodávali i plastický stoleček za 11,95. Za patnáct dolarů jsem mohl mít něco, co mohlo nakrásně nahradit židli za 160, a protože to bylo nízké a při zemi nebo zatím ještě nevyrostl žádný byrokrat, který by z toho vypadl, tak to bylo i bez kšír. Byl jsem z toho tak zblblej, že jsem vzal židličky dvě, zapoměl smlouvat a ještě k tomu přikoupil za 35 dolarů malinkatý dětský gauč, který se dal rozložit na postel. Žena mě pak hubovala, že proč dvě židličky, když vnučka může sedět jenom na jedné, a já se chabě bránil tím, že si na tu druhou může dát nohy, jako to dělám já.

Prodavač mně ještě vysvětlil, že to je všechno tak strašně laciný, protože to je vyráběno z plastiků, které se vyrábějí z nafty. Z jeho hlediska je tedy nafta laciná. Na cestě zpět jsem o tom uvažoval a musel uznat, že na tom něco je. Docela mě to potěšilo. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem o kousek dále zahlédl u benzínové pumpy reklamu na naftu do auta za 94 centů. Sotva mě napadne, že nafta je laciná, už světové ceny poklesnou o dva centy, pomyslel jsem si šťastně. To je ovšem nukleární fyzyka! Pozorovatel svým náhledem mění pozici a kondici pozorovaného. Až si to uvědomí všichni Češi, změníme svět!

Ještě, že nejsem žádným předsedou výrobců nafty! Kdyby se to dozvěděli v OPECu, tak by se mnou při nejlepším vyrazili dveře! Nebo by za mnou také mohli poslat nějakého Usámu, který by se vedle mne odpálil do ráje, ale já mám pro strach uděláno! Však my Češi jsme USáma žili za Velkomoravské říše, ne?