Pobývám už týdny, ba měsíce převážně v minulosti, a ještě k tomu v Polsku. Překládala jsem totiž dvě polské knížky, které jejich autoři věnovali polskému výjimečnému stavu; jednu skoro úplně, druhou ze značné části. Jedna je hodně o Solidaritě, druhá o Bojující Solidaritě, dvou organizacích, které se k polské politické realitě osmdesátých let stavěly různě.

A lámu si hlavu nad otázkou, která se mě netýká, nikdy netýkala, ba ani týkat nemohla: ke kterému z těch polských opozičních proudů bych se byla přiklonila, kdybych tehdy žila v Polsku? Že bych nebyla loajální ke generálovi, který nastolil v prosinci 1981 výjimečný stav (polsky se říká „stan wojenny“, tedy válečný stav, a znamená to tolik, co stanné právo), to je jasné, to byl ostatně v Polsku tehdy málokdo. Ale byla bych s „radikály“, nebo s „umírněnými“?

Věru nevím – nejspíš by záleželo na tom, v jakém prostředí bych se pohybovala. Oba přístupy jsou nepochybně legitimní, oba autoři postoje dobře vyargumentovávají a připadám si trochu jako pitomec: čtu jednu knížku a vidím – no, má pravdu. A druhou – totéž.

To rozdělení trvá do jisté míry v modifikované podobě v Polsku dodnes. Ale tady vlastně taky. Jak zajímavá věc je historie! A jak snadno zneužitelná! Jak lehké je zamontovat do popisu dějů dávno či méně dávno minulých vlastní dnešní postoje a tvářit se, že tak tomu bylo, je a bude! Dalo by se najít bezpočet příkladů... Ale ne, nechám to na svědomí těch, kdo takové věci prováděli, provádějí a nepochybně provádět budou. Já jsem naštěstí v tomto případě mimo, nemusím se rozhodovat pro tu či onu stranu a tvrdit, že má pravdu, zatímco ta druhá je ničemná, hloupá, zbabělá a jánevímjaká. Těžko, přetěžko se mi ovšem smiřuje s myšlenkou, že pravda není jediná, že není jediný pravý a nezpochybnitelný recept, jak se v té či oné situaci zachovat, i když to dávno vím. Nemohl by, prosím, být svět jednodušší a přehlednější? Něco jako matematická rovnice?

Ale stejně vám řeknu, je to v té minulosti docela dobré, aspoň člověk nemusí mít strach, že udělá něco, čeho by později trpce litoval.

Někdy se ale člověk musí vracet do přítomnosti – tak třeba včera bylo 4. června, výročí prvních polosvobodných voleb v Polsku. Radovali jsme se tehdy nevědouce, že i ty volby byly předmětem ostrých sporů... A taky bylo výročí pádu vlády Jana Olszewského; přivodil ho lustrační pokus, taky námět k přemýšlení. Mimo jiné jsme se též z ruské televize zase dozvěděli, jak to bylo se srpnovou invazí do Československa v roce 1968. Pominu nesmysly o armádách bundeswehru, od kterých nás tenkrát bratrská pomoc osvobodila, a poznamenám jen, že imperiální zájmy si vskutku s minulostí hlavu nelámou. Na rozdíl ode mne.

LN, 5.6.2015