Můj manžel před časem napsal pro tyto stránky článek o zdravení. Článek natolik pěkný, že jediné, co mi na něm vadilo, bylo to, že jsem ho nenapsala já. Dokonce i ohlasy čtenářů byly vesměs příznivé.
Když se také pohroužím do vzpomínek na časy dávného mládí, vynořují se mi představy dnes sotva pochopitelné. Tak třeba: sousedka, která si přišla vypůjčit vajíčko, nebo „drobet mouky“, či přicházela jen tak na kus řeči, si otevřela vrátka, poté vstupní dveře do domku, prošla předsíní a zaklepala teprve až na dveře kuchyně. To u nás, ve Středočeském kraji. Jinde to byly dveře světnice nebo také „sednice“. Byly to totiž jediné místnosti, ve kterých se nacházela celá rodina, protože zde bylo teplo od kamen, na kterých se vařilo. Jinde se netopilo ani dětem. (Maminka nám dávala alespoň nahřátou cihlu zabalenou do nějaké textilie do nohou postele.) Necítili jsme to však, bratr ani já, jako nějakou újmu, když jsme v pokoji zahučeli pod peřinu a začaly nám nahlas klapat zuby. Naopak to byla velká psina, i důvod k smíchu až řehotu. Přestože to byly roky bídy, a dokonce často hrůzných událostí, které bych nechtěla, aby se opakovaly; přesto - tady na venkově, i ve městech - byli lidé nějak vstřícnější a přátelštější.
„Nesnáším ty vaše falešný euroúsměvy!“ Pardon, to neříkám já ctěným čtenářům, ale tak se osopil jeden muž ze skupinky proruských separatistů na Ukrajině na dvojici českých novinářů. „Ty americký úsměvy jsou falešný,“ můžeme dnes slýchat i u nás. Nejsou. A i kdyby byly falešné, i předstíraný úsměv je mi stokrát milejší, než když na mne, nejlépe hned po ránu, někdo upřímně vysype celou nůši (mladší čtenáři si mohou vyhledat na internetu informaci, co byla nůše) svých stížností a nářků.