Musím si postěžovat – prvních deset dnů války na Ukrajině na mne doléhalo nesmírně tíživě. Vlastně mě tížily dvě války – ta na Ukrajině, kterou jsem sledovala v rádiu, a k tomu válka v Čečensku, o které jsem překládala. A protože jsem rádio měla puštěné skoro pořád, nějak se mi ty dvě války, jedna současná a jedna minulá, proplétaly, jednou jsem dokonce do překladu místo Urus-Martan napsala Mariupol. Samozřejmě, obě mají něco společného – velkého ruského agresora, i když napadené národy k sobě mají na hony daleko. Děsil mě ten svět, který jako by se vracel do kolejí, o nichž jsme si mysleli, že je navždy opustil, týralo mě, že nevím, jak to na Ukrajině dopadne ani jak se to bude vyvíjet, byla jsem skleslá až někam do podzemí. Ani se mi nechtělo s nikým mluvit, měla jsem pocit, že jsme na tom všichni stejně, i naše rozhovory byly bezvýchodně stejné: „Tak co?“ „Strašný, no…“

Vyrušilo mě oznámení, že mám na poště zásilku. S nechutí jsem se tam vypravila, jako obyčejně vystála frontu – a byla to knížka. Třešně v rumu od Michaely Janečkové. Dívala jsem se na ni s nedůvěrou – proč bych teď měla číst o prázdninovém výletu na Kubu… Přece jen jsem ji však s pocitem povinnosti večer v posteli otevřela a hned po několika minutách jsem se musela rozesmát. (Do té doby se mi všechno zdálo tak beznadějné a bezvýchodné, že jsem měla dojem, že už se nikdy smát nebudu.)

Je to opravdu knížka o výletu na Kubu, ale napsaná s takovým humorem, že jsem nestačila žasnout. Autorka-vypravěčka totiž jede na Kubu se svým dědečkem, voličem KSČM, který i dnes skutečně uvažuje tak, jak psávala komunistická propaganda. Vypravěčka pochopitelně vidí, jak ve skutečnosti vypadá ten „ráj pracujících“, který se před desítkami let osvobodil z područí Spojených států. Vidí to i její dědeček – ten to ovšem vidět nechce, zakrývá si před tím oči, jak jen může. Pochopitelně z toho vzniká bezpočet směšných situací. Navíc je kniha napsaná méně spisovným, spíš mluveným jazykem, a já si užívala obratů, které jsem ani neznala, protože se pochopitelně znám jen s určitým okruhem (správně bych měla napsat „bublinou“) mladých lidí. A ještě navíc autorka dědečka neodsuzuje, přestože s ním skoro v ničem nesouhlasí, z textu nečiší žádná nenávist, která nás na sociálních sítích tak zaplavuje.

Třešně v rumu mě vysvobodily. Ne, že bych přestala na Ukrajinu myslet a sledovat, co se tam děje, a ani překlad jsem neodložila. Přece jen jsem se však zaměstnávala také něčím jiným než ruskými válkami, nakupováním a vařením: večer jsem si otevřela knížku a upřímně jsem se bavila. Přemýšlela jsem, jak bych na Kubě s takovým dědkem vydržela, ba jak bych s ním vůbec vydržela, zda bych se s ním vůbec stýkala v Česku. A říkala jsem si, že taková snášenlivost k lidem, kteří si myslí něco jiného než my, rozhodně není k zahození. Jsou to lidé, naši bližní a blízcí.

LN, 11.3.2022