Neodolám, milí čtenáři, a podělím se s vámi o jednu příhodu z pamětí Nikity Sergejeviče Chruščova. Přišla jsem k ní při překladu jiných pamětí, Larisy Silnické, která před lety letoucími Chruščovovy paměti přepisovala ze zvukových nahrávek. Paní Silnická píše: „Vyprávěl například, jak za druhé světové války na frontě jel ve sněhu autem se sovětským generálem a uvědomili si, že se ztratili. Brzy dojeli k ukazateli s šipkou, na němž bylo jméno města a vzdálenost v kilometrech. Ukazatel byl příliš daleko, nedalo se přečíst, co na něm je, a tak generál přikázal řidiči, aby pro něj došel a přinesl ho k autu. Jenže když řidič ukazatel přinesl, nevěděli už, kterým směrem ukazoval.“

Příhoda mě nadchla, přišlo mi to totiž jako skutečně úžasné podobenství k ledasčemu. Celé odpoledne se mi ten obraz vracel, a když jsem si šla večer lehnout, odložila jsem jiné knihy a vytáhla z knihovny jedny z Chruščovových pamětí (jediné, které mám doma) v naději, že se tam podobných perel najde víc. Nenašla jsem však ani tuhle – ne proto, že by si ji byla paní Silnická vymyslela, ale proto, že namluvené Chruščovovy paměti měly po přepisu tisíce stránek a různí vydavatelé z nich různě vybírali to, co jim připadalo nejdůležitější.

Také jsem se byla podívat na jednom podniku Českých center. Česká centra mi z různých důvodů opravdu leží na srdci a jsem jen a jen ráda, že byl odvolán jejich ředitel Jan Závěšický. Ta instituce totiž vypadala, že hodně změní svou podobu: jako by místo české kultury a myšlení měla propagovat všelijaké obchodní styky. Velice mě to naštvalo, protože na obchod jsou na velvyslanectvích různé jiné instituce, centra vznikla proto, aby se veřejnost v jiných zemích mohla – bude-li mít zájem– dozvědět o naší zemi něco jiného, než co tady vyrábíme a rádi bychom prodali.

Před nedávnem se ozvaly stovky francouzských intelektuálů dopisem proti odvolání Jeana-Gasparda Páleníčka, který vyhrál konkurz na ředitele Českého centra v Paříži, jenže pan Závěšický ho nejmenoval, ale odvolal... Předpokládám, že právě tohle vedlo k odvolání pana Závěšického. Nevím, co se děje v útrobách ministerstva zahraničí a jaké „šachy“ se tam hrají, ale vím jistě, že v každé zemi existuje vrstva lidí, kteří nemají zájem jen o obchod, a chtějí-li poznat nějakou zemi, zajímá je, co si tam lidé myslí, jaké tam vycházejí knihy, jaké se točí filmy a vůbec jak vypadá tamní kultura. A právě k tomu měla Česká centra sloužit. Sleduji tedy zpovzdálí, kam se budou centra ubírat a držím palce, aby setrvala u původního zaměření. Moc bych si přála, aby si to vzal za své i ministr zahraničí Zaorálek, na němž to nakonec bude záležet. Když si, jak jsem se tuhle kdesi dočetla, na cestách čte Jana Patočku (to bych já nedokázala, já čtu na cestách lehčí literaturu), snad by mohl a měl mít pro kulturu jisté pochopení a nedopustí, aby se z Českých center stal jen další propagátor obchodu.

LN, 21.4.2017