Měla jsem ve středu jet do jedné školy na besedu – hádejte o čem! Správně, o sedmnáctém listopadu. Leč ve škole se stávkovalo, byla zavřená, takže jsem mohla zůstat doma. A napadlo mě, že ta učitelská stávka by byla, či vlastně je, možná docela dobré téma k takové diskusi. Třeba proto, že před zhroucením komunismu by učitelé spolehlivě nestávkovali. Mohl by to být malý příspěvek k úvahám o tom, proč si tolik lidí myslí, že za starého režimu bylo líp.
Po pravdě řečeno jsem úplně přesně nepochopila, za co přesně učitelé stávkovali. Proč, to chápu, chtějí vyšší platy. Také myslím, že by učitelé měli být patřičně ohodnoceni, je to důležitá práce a v mnohém na ní záleží budoucnost naší společnosti. Ale vysvětlení týkající se procent a rozdělování těch procent jsem neporozuměla, přestože jsem přečetla a vyslechla všechno, nač jsem narazila.
Myslím, že to učitelé mají dnes mnohem těžší než před lety. Změna režimu s tím podle mého soudu souvisí jen letmo, víc jde o společenské změny, ústup od autoritářství a hájení práv dětí, které učiteli ztěžují udržet si ve třídě autoritu. A také rozvoj internetové komunikace. Pokaždé, když na to myslím, vzpomenu si na rozhovor sociální pracovnice s klukem, který se nechtěl učit. „A co vy jste se v té škole naučila tak důležitýho?“ ptal se kluk. Sociální pracovnice odvětila: „No, třeba číst, psát a počítat.“ Chlapeček na to. „Proč počítat? Vy nemáte v mobilu kalkulačku?“ Čtení a psaní nezpochybňoval, ale kdyby přišla řeč na dějepis, zeměpis či biologii, mohl se snadno zeptat: „A proč se to učit? Vy nemáte wikipedii?“ nebo něco podobného.
Vůbec tím nechci zpochybnit potřebu výuky a školy, ty pokládám za nezbytné, člověk se ve škole neučí jen data, ale hlavně souvislosti – a krom toho soužití s kolektivem a postoj k té zpochybňované autoritě. Chci tou historkou jen dokreslit, že pozice učitele není v současné době snadná. Dokonce si potichu myslím, že celý komplex výuky bude potřeba předělat. Já vím, na mnoha místech se to děje, ale jasno v tom rozhodně nemáme.
Ve středu jsem tedy nikam nejela a mohla jsem se věnovat překladu. Překládám knihu o neuznávaných státech (zejména postsovětských), a protože jsem většinu z nich navštívila, srovnávám to, co viděl nedávno autor, s tím, co jsem viděla o pár let dřív sama. Moc se to nezměnilo: ty země jsou chudé, města vypadají, jako by války neskončily před čtvrt stoletím, ale před pár měsíci, a lidé pořád dokola mluví o válce a zase o válce. Jako by ustrnuli u těch nešťastných a zločinných velkých událostí a na běžné – a nutné! – změny neměli čas. A kolem mých oken zuří Sametový listopad. Kacířsky mě napadlo, zda těch vzpomínek, připomínek, oslav a debat není přece jen trochu moc. Ne že by se výročí neměla připomínat, to se samo sebou mají. A o tom, co se stalo, se má diskutovat, já vím. Jen se mi zdá, že v tom letos nějak překračujeme rozumnou míru.
LN, 8.11.2019