Neviditelný pes

FEJETON: Učit se, učit se…

10.11.2018

Člověk zvídavý se učí – v tomto případě se spíš poučuje – bez ohledu na věk. (Poněkud nafoukaně myslím tentokrát sebe v naději, že to snad má i širší platnost.) Poučila jsem se, že překládat slovníková hesla o ukrajinských disidentech z polštiny je nesnadné: Poláci mají ve zvyku přepisovat jména po svém. Naštěstí lidstvo, které mám jinak za nepříliš poučitelné, vymyslelo báječnou věc, kterou nám mohou překladatelé minulých generací z nebe tiše závidět – nebo přát, chodí-li to v nebi tak, jak si představuju, a závist tam už není.

A tak jsem zadala do vyhledavače polský přepis jména Szuchewycz a doufala, že se to někde objeví v azbuce a budu to moci přepsat do češtiny tak, jak je v našich krajích zvykem. A hele! Objevil se nejapný výrok Miloše Zemana o Ukrajině z roku 2015. Netýkal se Jurije Šuchevyče, kterého jsem hledala, ale jeho otce Romana Šuchevyče. Miloš Zeman se zjevně spletl, Hrdinou Ukrajiny se neměl stát Roman Šuchevyč (ten jím jmenován byl, ale soud jeho jmenování zrušil), ale „můj“ Jurij Šuchevyč.

Jeho osud stojí za připomenutí. Narodil se v roce 1933 a v roce 1945 byla ve Lvově uvězněna jeho matka a babička. Otec byl v podzemí, v Ukrajinské povstalecké armádě, a Jurij s mladší sestrou putoval do sovětského sirotčince v Doněcku. Odtud utekl, podařilo se mu navázat kontakt s otcem a pak se vrátil pro sestru. Neúspěšně: byl zatčen, postaven před soud za spojení s podzemím a dostal deset let. Bylo mu patnáct. V roce 1956 byl propuštěn (soud rozhodl, že v době odsouzení nebyl plnoletý), ale, jak se ukázalo, nenapravil se. A byl za „protisovětskou“ činnost (například za napsání článku, který nestačil nikde vyjít) odsuzován znovu a znovu. Odseděl si za něco, co se v normálním světě vůbec nevyšetřuje, celkem 38 let. Naznačovat v tomto případě spojení s „banderovci“ či jakýmsi ukrajinským „fašismem“ je čirá pitomost. Nebo možná spíš neznalost, záměna různých údajů, a vezmeme-li to bez emocí, prostě jenom ledabylost.

Nepíšu to proto, že bych chtěla útočit na Miloše Zemana, vůbec se mi totiž nechce na nikoho útočit. Ale hezky to ukazuje, jak vznikají všelijaké fámy – ledabylému člověku stačí podstrčit nějakou informací, na níž je jako na každém šprochu pravdy pramálo, a kterou stačí trochu posunout, jemně překroutit, aby se hodila do toho, co on stejně ví předem, a už to jede. Ošklivé a hloupé.

Tak něco pozitivnějšího? Vezmu to zase překladatelsky – první světová válka se běžně označuje jako „Velká válka“ a zdá se, že ohlas tohoto obratu dospěl už i do Česka. V neděli se na počest jejího ukončení rozezní zvony a sirény, snad to bude taky poučení. A docela bych vítala, kdybyste si, až je uslyšíte, připomněli nejen konec Velké války, ale taky to, že 11. listopad slaví naši severní polští sousedé jako počátek své novodobé státnosti. Nejradši bych vyvěsila polskou vlajku, ale žádnou nemám, tak si pustím polskou písničku.

LN, 9.11.2018



zpět na článek