Byla jsem ve středu na setkání signatářů Charty 77 a měla pak celý večer o čem přemýšlet. Vlastně ani ne přemýšlet, spíš jsem si v paměti "promítala" obrázky ze setkání. Potkala jsem v ten podvečer spoustu lidí, na které už jsem pozapomněla – a samozřejmě taky spoustu těch, se kterými se vídám. Dojalo mě to, což jsem nečekala. Možná je to stářím, ale spíš bych řekla, že k jisté míře dojetí byl důvod: řadu z těch, se kterými jsem se potkala, už nejspíš jaktěživa neuvidím. Jak jsem se tak na ně v Brožíkově sále dívala, snažila jsem se každého si vtisknout do paměti, jak právě vypadal, ale než jsem došla domů, začaly se všechny ty obrázky slévat s jinými, které nosím v hlavě už desítky let; možná je to tak s pamětí vždycky. Asi proto chodí lidé rádi na různé srazy školních tříd, do nichž kdysi chodili. Mně ovšem to chartistické setkání připadalo lepší – s někdejšími spolužáky až na výjimky nevím, o čem si povídat, vzpomínat na školu se mi moc nechce a jinak většinou nevím, co ti lidé dělají, jak žijí a co si myslí.

Chartisty také nesvedlo dohromady, že se narodili ve stejném roce a bydleli na stejném místě, takže pak přirozeně chodili do stejné školy. Sešli se z vlastní vůle a bylo to společenství skutečně různorodé. Některé jsem měla (a mám) moc ráda, jiné méně, některé nerada. Ale jak jsem se na ně ve středu dívala, přemohl mě sentiment: cítila jsem, že to byl a do jisté míry ještě je můj svět, můj "pravý domov". Ráda-nerada – i v rodině se přece sejdou lidé velice různorodí, s někým si rozumíme víc, s někým méně, někteří příbuzní nám jdou občas i pěkně na nervy.

A když tak přemýšlím o přínosu Charty 77 pro sebe, je jím právě to společenství, nikoli společenské důsledky. Martin Hybler takovým pocitům říkával "veteránský komplex", ale asi ho má každý, kdo s nějakými lidmi dlouhodobě něco prožíval. Paměť je milosrdná: kdyby tomu bylo jinak, sotva by si někdejší vojáci základní služby vykládali z vojny jen veselé historky a asi by se tolik nesmáli, moc velká legrace to nebyla.

Jenže léta Charty měla asi pro každého z nás dvojí tvář. Jednu vnější, protivnou, normalizačně šedou a otravnou pronásledováním, ale druhou vnitřní: život ve společenství lidí, kteří se podpisem Charty 77 vědomě vzdali příležitostí ke kariéře v režimu, který potlačoval lidská práva. Nesli jsme všichni stejný cejch, jako adepti na společenský vzestup jsme nepřipadali v úvahu. Chartovní společenství ovšem trvá i nadále: kdykoli jsem se na některého příslušníka svého světa obrátila s nějakou prosbou, pokaždé buď vyhověl, nebo doporučil někoho jiného, kdo vyhověl. Já se chovám stejně. Když se na mě někdo obrátí, vím přece, že by po mně nikdo z těch lidí nic nechtěl, kdyby to opravdu nepotřeboval.

Ani se ve středu večer moc nevzpomínalo, aspoň ne v těch skupinkách, kterými jsem se před odchodem mihla. To bylo také příjemné: rozhovory jako by po letech prostě pokračovaly, zmizela celá desetiletí. Škoda přeškoda, že se ta příjemná událost neodehraje každý rok!

LN, 16.3.2012