Ať si říká kdo chce co chce, nejkrásnější pražská ulice se jmenuje Korunní. Já vím, slušnost a přiměřenost by žádaly, abych napsala, že si to myslím možná jen já, ale když už jsem pod tím podepsaná, tak je to snad jasné. Jen si nejsem jista, jestli je dobré to sdělovat světu, aby nepřiměřený kus světa nezatoužil se tam jít podívat. Léto co léto čtu o tom, jak tam či onde nechtějí turisty: je jich moc, řvou, nadělají svinčík a vůbec.

Z Královských Vinohrad se mi to mluví, z Královských Vinohrad se mi snadno ohrnuje nos nad takovými starostmi, tady u nás na vršku rozhodně přeturistováno není. Sice v tramvaji, v autobuse nebo v metru moc češtiny neslyším, ale mnohdy vůbec nejde o turisty, nýbrž třeba o studenty anebo o lidi hovořící rusky a pocházející z Ukrajiny, Běloruska, Moldavska a podobně. Dělají práci, která Čechům za ty peníze nevoní, a dobře tak; živí z nich doma rodiny. Turisté se v dopravních prostředcích vyskytují v hordách, nepouštějí sednout stařečky, co sotva lezou, natahují nohy do uličky a řvou jak stádo paviánů. U vědomí, že jsem si užívala turistiky v řadě různých krásných měst, mlčím a klopím oči, i když jsem se tam chovala přiměřeně skromně. Mám ovšem nesmělou povahu, což je osobní rys a nelze ho od jiných vyžadovat.

Bývají však chvíle, kdy musím vyrazit dolů do města, třeba do Národní knihovny nebo do Polského institutu. Prodrat se v uličkách Starého Města houfy turistů není úplně snadné, spěchat se nevyplácí, člověk si jen jako miniaturní ledoborec razí cestu mezi kufry a sevřenými šiky, aby stihl, co má domluveno – a nakonec to vzdá: no co, tak tam budu o pár minut později, ono se to nezblázní. Příště prostě vyrazím dřív.

Nechápu sice, proč se všude vystavuje totéž sklo a tytéž suvenýry, ale to je pohled omezence: když si třeba vzpomenu, s jakým nadšením jsem procházela ulici v Toledu, v níž stály desítky stánků s „toledskými“ šavlemi a šavličkami všech velikostí, musím mlčet. Jen si po letech doplňuji, co si o mně mysleli tamní obyvatelé. A to jsem si u každého stánku nepořizovala mobilem vlastní fotku, mobily ještě asi nebyly. Jen jsem pokukovala, co tam nabízejí, ale dav nás tam byl taky.

Nu, svět se mění, bohatneme, přestože poskuhráváme. Ve srovnání se svými předky si žijeme jak Pánbůh ve Frankrajchu. A krásným městům turisté nezanedbatelně přispívají do rozpočtu. „Host do domu, Bůh do domu,“ měli bychom si říkat, zvlášť když hosté snášejí zlatá vejce. A taky: „Jiný kraj, jiný mrav.“ Naši předkové, kteří nám ty moudrosti odkázali, byli zřejmě tolerantnější než my. Dobře se pamatuji na písničku Zorky Růžové, kterou někdy před čtyřiceti lety zpívával Jaroslav Hutka: Cizinci, cizinci..., takže nic nového pod sluncem. Refrén končil „dolary, marky, ruble taky“ a i to, až na ty marky, platí dodnes – možná by teď měl zpívat „dolary, eura, ruble taky“.

LN, 18.8.2017