Upřímně se obdivuji učitelkám na prvním stupni základních škol, poněvadž ty si od moderních hyperdětí neodpočinou v rozumném a rozšafném klidu osmnácti- či devatenáctiletých studentů, kteří již nemají nutkavou potřebu viset z okna, sypat někomu na hlavu obsah odpadkového koše, brázdit chodby jako střelené gripeny a tak dále a tak podobně v tom samém tryskovém duchu. Divím se, že během přestávky ještě nedošlo k vážnější srážce letícího primána a pevné překážky či jiného stejně potrefeného spolužáka.

Adrenalinová podívaná. Přiznávám, nejsem na ni zvyklá. Většinou se pohybuji v bezpečném prostoru starších gymnazistů a teď taková pohroma. Rozhodla jsem se raději pracovat dvě hodiny zadarmo a navíc, než mít na výtvarnou výchovu dvacet šest primánů pohromadě v jedné třídě. Nejsem takový nezištný lidumil, vedl mě celkem sobecký zájem - ráda bych si zachovala zdravý rozum. Rozdělila jsem si tedy děťátka na dvě skupiny: úterní chlapeckou a středeční dívčí.

Co předhodit chytrým, avšak značně neklidným chlapcům, abych je zaujala a zabavila? Zkusíme vlaštovky.

Přicházím do třídy s kupou čtvrtek v podpaží a odhodláním zabojovat, vydržet, přežít. „Máte pěkný háro,“ odzbrojuje mě hned na začátku hodiny jeden z premiantů. „Proč máte na sobě ten kabát?“ ptá se na důvod mého pracovního pláště druhý rozumbrada. „Kluci, víte, co budeme dnes dělat?“ přecházím do ofenzívy. Vysvětluji svůj záměr a zdá se, že poslouchají se zájmem. Uplácím je i nabídkou na poslech hudby, vybírám neškodný lehký metal, který druhá strana vítá pochvalnými výkřiky: „Pani učitelko, to ste teda první pani učitelka, která poslouchá takovou muziku!“

Konečně se dávají do práce, z velkých čtvrtek skládají vlaštovky a pak je dle libosti zkrášlují nápisy, vlajkami, ochranným maskováním a všelijakými dalšími dekoracemi. „Výborně Milane, když se na kreslení toho epesního draka na své vlaštovce vydržíš soustředit, dostaneš jedničku.“ - „A dostanu taky bonbón? Trenér mi ho vždycky dává, když vydržím...“ Zanedlouho samozřejmě začne (a s ním i celá jednotka) zkoušet dolet papírových strojů. „Pani učitelko, Martin mi tu vlaštovku vyhodil z okna!“ Nic nedbají na mé koulení očima, výhružné grimasy, ani na prosby. Útočím na city, žádám úpěnlivě, aby výtvarná díla nikam neházeli, protože se různě zohýbají a zničí a my je přeci chceme použít na výzdobu učebny. Překotně přemýšlím, jak jejich touhu po akci uspokojit a vhodně nasměrovat. Vzhledem k tomu, že odpoledne již nikoho nebudeme rušit, pouštím se do realizace svého nápadu. „Kluci, uděláme to takhle: vy s těmi velkými vlaštovkami neházejte, ale poskládejte si ještě z obyčejného papíru každý jednu malou a uděláme s nimi na konci hodiny závody. Schválně čí letadlo dál přistane. Vítězi napíšu do žákajdy jedničku, protože je nejlepší konstruktér.“ Okamžitě se vrhají do výroby a už si nesou své stíhačky na chodbu. Uklizečka s údivem hledí na ten podivný dav a řev, ještě podobnou air show asi neviděla. Jeden konstruktér musí při házení stát na startovní čáře zády, jelikož jeho stroj hned na počátku letu dělá otočku a letí opačným směrem, než by měl. Kluci řičí nadšením, když se jim povede trumfnout konkurenci. I uklizečce už cukají koutky, přestože nejdřív viděla v našich závodech jen spoušť, po níž bude nutno kdovíco šůrovat.

Když končím vyučování, hoří mi tváře jako mým jedenáctiletým studentům. Přemýšlím, že bych měla pro výuku v primě fasovat nějaké energetické nápoje. „Red Bull vám dá křídla!...“

O týden později přicházím do třídy s hromadou knih o letadlech a se sáčkem bonbónů v kapse pláště. Pro všechny své Milánky. Otevírám dveře a hledí na mě zeď vyzdobená ohromným množstvím velkých skvrn. Nastává nekompromisní vyšetřování. „Já za to nemůžu, já si jen nalil do pusy šťávu a Honza mi dal facku,“vysvětluje zadýchaně jedno z ušatých torpéd...

Jsem jen obyčejný navigátor, regulovčík, kontrolní věž a mám velké přání - aby se chlapci něco naučili, aby si dokonce i učení užili, to ano, ale také, aby nikdo nic nezničil, aby se mi nikdo nezřítil, nesrazil, aby bezpečně dolétli domů. Ráda jim k tomu z posledních sil zamávám.