Plánovala jsem si nějaký čas, jak napíšu Poslední slovo k 2. srpnu, kdy v roce 1943 vypuklo ve vyhlazovacím táboře Treblinka povstání, ale pak jsem to prošvihla - takže dnes s týdenním zpožděním. Snad se to i trochu hodí, protože v pondělí zemřel průkopník vědy o holokaustu, americký historik Raoul Hilberg. Když jsem před lety opisovala text do samizdatového časopisu Střední Evropa, objevovalo se tam Hilbergovo jméno v poznámkách a já si tajně lámala hlavu, proč jsem o něm do té doby nikdy neslyšela, když je jistě odborník na slovo vzatý. Proč drtivá většina českých zájemců o dějiny neznala jméno Roberta Conquesta, to mi bylo jasné: to, co psal o Sovětském svazu, tady v žádném případě nemohlo vyjít. Ale proč Hilberg? O holokaustu nebylo přece zakázané mluvit, o nacistických zločinech taky ne... Na rozdíl od Conquesta, z jehož díla česky nevyšlo nic dodnes, napravilo nakladatelství Argo náš dluh vůči Hilbergovi a doufejme, že ještě není všem dnům konec.

Na dnešní o týden opožděný fejeton jsem se připravovala četbou knihy Richarda Glazara Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Četba je to neveselá, a přesto povzbuzující. Nejen proto, že její autor přežil hrůzy, jaké si většina z nás vůbec nedovede představit. Nejen proto, že se vězňové Treblinky vzchopili k odporu. Také - a možná hlavně - proto, že kniha obsahuje v podtextu i přímo velmi závažné úvahy svých hrdinů o sobě samých. Nevím, zda se může najít člověk, který by mohl těm, kdo byli ve vyhlazovacích táborech ponecháni naživu, aby pomáhali při masovém vraždění, něco vyčítat: myslím, že by na to měl právo jen ten, kdo to sám zažil. Ale vždycky budu obdivovat statečnost lidí, kteří si přes všechnu tu hrůzu dokázali zachovat lidskou důstojnost a lidský cit, kteří se trápili nejen tím, co je obklopovalo, ale i tím, na čem se to podílejí.

Nemohu si pomoci, musím srovnávat: kolik asi z nás, bývalých poddaných komunistického režimu, uvažuje o tom, jak dalece se podíleli na tom, že režimy vypadaly navenek celkem normálně? Většina přece musela s režimem tak či onak spolupracovat, jinak by se zhroutil. Naprosto mi nejde o to, někomu něco vyčítat: mnohokrát už jsem napsala, že každý má jinou míru odvahy a jinou míru toho, co ještě dokáže snést. Jen když slyším bývalou prokurátorku, která poslala na smrt nevinného člověka, říkat, že přece byla studená válka, zaráží mě to. Ta hrstka „vyvolených“ v Treblince zažívala skutečné peklo, a přesto uvažovali o tom, co dělají...

Je trochu zvláštní, že se symbolem vyhlazování Židů stala Osvětim, a nikoli Treblinka, Sobibor nebo Belzec, vlastně je to trochu nedorozumění. Je to ovšem pochopitelné: když se Richard Glazar na podzim 1957 zajel do Treblinky podívat, nic tam nenašel: „Nic než zvlněná planina, z které tu a tam vyrážejí zákrsky borovic.“ Po táboře, nebo spíš zařízení, kde nacisté povraždili na 700 000 Židů, nezbylo ani památky. Jen kruté vzpomínky. Vzpomínky a dokumenty, jimiž se desítky let prokousával Raoul Hilberg a mnozí jiní.

LN, 10.8.2007