Obvykle než se dva lidé navzájem začali považovat za přátele, předcházela tomu etapa sbližování nebo chcete-li, poznávání. Příkladem by mohly být vztahy mezi vojíny prezenční služby, takzvanými bažanty, po nástupu do kasárenských ložnic. V prvních dnech všechno přehlušovaly povely a rozkazy, vyřvávané velitelem světnice. Pro jejich plnění našinec neměl čas, aby se ohlédl, zda jsou na cimře nějací známí nebo dokonce kamarádi. Někdy se mezi spolunocležníky nějaký známý obličej pod vyholeným lebem našel. Zračilo se na něm totéž - obavy z neznámých prostorů, zvědavost na budoucno, překvapení z nezvyklostí. Po pár týdnech v přijimači (major Zámorský by řekl: do přísahy) se mezi námi vědělo, kdo je kámoš, kdo vejtaha, kdo je bedna a kdo negramotný. Přišly mrazy, služby u vchodu a stráže v autoparku, taky povolené vycházky, noční poplachy, ostré střelby a první opušťáky. Vznikaly dvojice, trojice, někdy i čtveřice přátel, kteří si důvěřovali. Jak šel čas, přibývalo viditelných známek, které dosvědčovaly, že jde o skutečné přátelství a ne jenom o kecy. Když měl jeden rande, druhý mu půjčil peníze. Půjčka byla splacena beze slov při nejbližším žoldu. Když jeden z přátel přijel a přivezl si od maminky dobroty, rozdělil je mezi ostatní. Radili se spolu, jak vyzrát na velitele čety, známého vzteklouna. Když si nějaký mazák na nejslabšího bažanta už příliš dovoloval, zakročili a dali mazákovi společně deku. Ani nepípnul, libovali si. Slíbili si, že i v civilu budou přáteli. A mnohdy tato přátelství z vojny přetrvala opravdu mnoho let a jestli mezitím neumřeli, tak jsou přáteli dodnes.

Ptali se jednou Trumana Capota, ano, toho, co napsal román - dokument Chladnokrevně, jak on, úspěšný spisovatel a scénárista, chápe pojem přátelství.

- Kolika svým přátelům bezvýhradně důvěřujete? - zeptal se Lawrence Grobel v roce 1984, když připravoval své Rozhovory s Capotem.

- Asi sedmi... Přátelství je časově pěkně náročný závazek, jestli se s někým přátelíte doopravdy. Člověk nemůže mít příliš mnoho přátel, protože to pak nejsou opravdoví přátelé. Za přítele považuji člověka, kterého bych například denně chodil navštěvovat do špitálu.

Ernest Hemingway v době své největší slávy odpovídal často na zvědavé otázky, jakým způsobem nachází náměty svých povídek: Je to pořád totéž. Jen o třech věcech má cenu psát - o lásce, o přátelství, o smrti.

Mnoho papíru, možná i pergamenu, bylo a určitě ještě bude popsáno, pojednává-li se o možnosti přátelství mezi mužem a ženou. Jako každé opravdové přátelství, založené na vzájemné důvěře, jsou i tato přátelství před zvědavci obvykle utajována. Mladík Harold a stará dáma Maude - dvojice z Higginsovy stejnojmenné, hořkosladké komedie - by mohla sloužit jako vzor.

Přátelství mezi starým mužem a mladicí nebo mezi mužem a ženou v přibližně stejném věku bývají přikryta milostným vztahem. Znáte tu známou frázi od rozcházejících se partnerů? Zůstaneme přáteli. Může to být i pravda!

Přátelství mezi ženami? Prý existuje. Určitě nějaké případy znáte, napište o nich vy svůj fejeton nebo učené pojednání.

Může se stát, že přátelství bude samo frází? Ano, bohužel. Obdobně jako víno může být pančované, závodník nafetovaný, diplom falešný a myšlenka ukradená, tak taky "přátelství" může být pouhé degradované, zprofanované, znehodnocené slovo.

Staří Římané neznali facebook, ale věděli a zaznamenali pro nás, že lidem, kteří mají příliš mnoho přátel, chybí přátelství.

© Petr Kersch, Děčín, březen 2011