Minulý týden jsem se probudila a na okenní římse ležela tlustá vrstva sněhu. A z nebe se snášely další a další vločky. S mírnou nostalgií jsem si vzpomněla na časy, kdy spousta z nás dělala domovníky, protože lepší práce jsme podle režimu nebyli hodni; patřilo k tomu, že člověk musel mít do sedmi hodin ráno uklizený chodník před „svými“ domy. Většina z těch tehdejších domovníků už nežije, ale ještě si stačili užít let, ba desítek let režimu nového, v němž se mohli uplatňovat podle toho, co znali a uměli. A režim se změnil natolik, že ani dnešní domovníci a domovnice nemusejí v zimě večer s obavami vyhlížet z okna, zda nepadá sníh. Čeští zákonodárci už dávno rozhodli, že chodníky před domy má uklízet ten, komu patří, tedy město, a nikoli majitelé domů, kteří si na to – mimo jiné na to – najímají domovníky. Vrstva sněhu za oknem mě dokonce trochu potěšila: naposlouchala jsem se tolik o suchu a globálním oteplení, že jsem v něco takového už ani nedoufala. (Naše kočky soudí, že za letošní sníh a mráz může omezení letadel, ale nevím, jestli jim to mám věřit, nerozumím tomu.)
Jenže ta „sněhová nadílka“ (odporné klišé, zhusta používané v médiích) má i podstatně horší důsledky. Sníh totiž neleží hlavně na římsách, nýbrž na ulici, a ty nejsou schůdné. Uklízet chodníky má „město“ – nevím, zda městské části nebo magistrát – a město Praha letos v té věci neomluvitelně selhalo. Někdejší domovníci si to sice taky mohli dovolit, ale přišel na ně „šedý mor“, tedy kontroloři, a kdo neměl své chodníky jak se patří uklizené, dostal tučnou pokutu. Na město zřejmě žádný „šedý mor“ nepřijde. A tak nás sice média hojně informovala o tom, jak lidé lyžují a děti sáňkují na Petříně i mnohde jinde, což není v nouzovém stavu dovoleno, ale neslyšela jsem žádnou zprávu o tom, že ulice fakticky nejsou uklizené. Když jsem obouvala boty, křičel náš Davídek: „Nechoď tam! Upadneš a něco si zlomíš!“ „A v nemocnicích mají místo jen pro lidi s covidem, nevezmou tě tam!“ dodala jeho kamarádka Chaluha.
Vyrazila jsem stejně a heč! nic jsem si nezlomila ani jsem neupadla. Sem tam byly u domů prometené uličky, ale zdaleka ne všude, přejít ulici k tramvaji bylo opravdu nesnadné, na obrubnících chodníků ležely závěje sněhu, které postupem času narůstaly, těžko bylo poznat, kde končí chodník a začíná silnice. Uličky byly prometené jen mírně, klouzalo to tam, a jak sníh přes den trochu roztál, dělala se na nich ledová krusta – prostě pro starší lidi nebo třeba pro kočárky byla Praha takřka neschůdná. Nevím, jak to vypadalo jinde, ale v Praze to vypadalo tak, jako by městská správa usoudila, že když mají lidé vycházet z domu co nejméně, netřeba jim razit cestu ulicemi. Ti mladší ať si hezky zasáňkují a ohrožená věková skupina ať pěkně trčí doma. Vyřešila to jako mnohdy vyšší moc, oteplilo se a sníh roztál. Ostuda ovšem městské správě zůstala, tu jí nikdo neodpáře.
LN, 19.2.2021