Tak jsem vám tuhle zaznamenal jeden inzerát:
Přijmeme uklízečku na úklid prestižního hotelového komplexu. Požadujeme adaptabilitu, asertivitu, kreativitu, flexibilitu a schopnost učit se novým věcem.
Podmínkou: čistý trestní rejstřík, platný průkaz zdravotní způsobilosti, minimálně dvouletá praxe v oboru, středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou, dobrá znalost PC (word, excel), angličtina plus další cizí jazyk výhodou…
Co nabízíme: zázemí velké renomované společnosti, pět týdnů dovolené, stravenky, slevu na ubytování v hotelu, multisport kartu. Motivační dopis zašlete...atd.
Když jsem si text přečetl (a přiznávám, že jsem tak učinil raději vícekrát), rozhodl jsem se, že nebudu spěchat a půjdu po malých krůčcích, jinak by mě ta vlna grotesknosti, pitoresknosti a „tesknosti“ musela nemilosrdně svést k unáhlenému soudu.

Tak tedy. Představuji vám imaginární adeptku na toto pracovní místo, říkejme jí třeba Marie, je jí něco málo přes padesát a může se pochlubit dlouholetou praxí v oboru (uklízí amatérsky doma a profesionálně v zaměstnání).
Tradičně zcela dysfunkční výrazy jako asertivní, kreativní či flexibilní ponechme stranou jako roztomilý folklór dnešní doby postfaktické.
Marie je každopádně ochotná učit se novým věcem, má čistý trestní rejstřík, vyběhala si průkaz zdravotní způsobilosti a díky synovi ví i to, jak se zapíná počítač a kde má na klávesnici vyhledat enter.
Jenomže, je mi líto, ale to vám, milá Marie, na takovouto pozici nestačí.
Pochopte, prosím, že abyste mohla opravdu pregnantně vysmýčit hotelový komplex, nesmí vám v žádném případě chybět ani výborná znalost anglického jazyka. A nejlépe ještě jednoho. Chápete to? Ne? Tak to už jsme dva, neb já tomu nerozumím ani zbla...
Ale ještě to nevzdávejme. Nuže dobrá, dejme tomu, že jde (a vše tomu nasvědčuje) o hotel, jehož klientelu tvoří z většiny zahraniční hosté.
Proto jistě není na škodu znát pár anglických vět typu :“Promiňte prosím, mohu zde uklidit?“ nebo, „Já jsem pouze uklízečka, zavolám vám hotelový personál...“a pod.

Ale jako host patrně nepředpokládáte, že vám uklízečka bude recitovat Hamleta v originále. Nebo snad ano? Vypadá to tak. Zahraniční klienti jsou na to patrně zvyklí, obzvláště teď, kdy je turismus v krizi, musíme je přilákat vším dostupným – včetně ultraerudovaných uklízeček!

Nicméně teď přichází skutečný zlatý hřeb, ba přímo božský Olymp celého tohoto absurdního dramatu.

Po Hamletovi zde totiž zeje insuficience přímo spektakulární povahy. Marii chybí maturitní vysvědčení, má jen výuční list!

Na tomto bodě, přiznávám, jsem už ztroskotal. Pomozte mi, prosím vás, nalézt vysvětlení; je nepochybně prosté až lapidární, jen ho nevidím.
Otázka zní: na co potřebuje uklízečka (byť by „šůrovala“ třeba Pražský hrad, Akademii věd a Národní muzeum dohromady) maturitu?
Aby si spočítala obvod a objem svého koštěte, mopu a kýble? Aby dokázala exaktně provést přesný chemický rozbor látek obsažených v čistících přípravcích, jež používá? Aby zvládla určit druhou odmocninu čísla pokoje, jejž právě uklízí? Aby dokázala alespoň ve stručnosti popsat hlavní důvody rozpadu Osmanské říše, stanovit přesnou polohu Malediv, vyjmenovat tři nejdelší lichtenštejnské řeky (potoky) či pohovořit o českém abstraktním umění 19. a 20. století?
Nebo jde snad o pouhou léčku personalistů, kteří škodolibě vyčkávají, zda Marie dokáže ve vstupním dotazníku bez potíží detekovat příčestí trpné a shodu přísudku s podmětem?
Ne, kdepak. Už jsem na to přišel. Toho všeho je zapotřebí proto, abychom konečně odhalili onu nezměrnou a nebetyčnou stupiditu celého systému všech těchto patologicky zautomatizovaných pracovních pseudopožadavků a kvazinároků!

Česká společnost totiž začíná právě teď sklízet plody absurdní mantry let minulých zajistit co nejvyšší vzdělání co nejvyššímu počtu lidí v co nejkratším možném čase. A podařilo se. Jen se rozhlédněte kolem sebe.
Díky slabším ročníkům (bez přijímaček – žádný problém) a také soukromým školám, které – platíte-li včas a dobře – s tituly většinou netroškaří, se doslova hemžíme bakaláři či magistry. Maturita je dnes cosi jako lístek do tramvaje
Výsledkem této militantní celonárodní edukační strategie, která ve výsledku nápadně připomíná vítací migrační politiku Angely Merkelové z roku 2015 a její konsekvence, je prostý fakt, že dekorovaných dychtivých mozků zítřka máme nyní tolik, že pro ně neexistují adekvátní pracovní pozice.
Řešení jsou různá. Buď tyto pozice zřídíme (zvláště populární je ku příkladu manažer speciálních projektů, manažer stravování, asistent druhého asistenta atd.), nebo vyplatíme sociální podporu, anebo získáme místo tím, že o ně připravíme už ne tak dychtivé, ale plně funkční mozky dneška.
To jsou lidé s dvaceti-, třicetiletou praxí a velkými zkušenostmi v daném oboru, kterým (jak je všeobecně známo) chybí tzv. tah na branku v mladém dynamickém kolektivu, takže jsou posláni na zasloužený odpočinek, obvykle pár let před důchodem.
Zvláštní kategorii pak tvoří i jedinci pracující zejména ve státní správě, kterým kromě řízené dynamiky chybí ten správný papír.
Umíte svoji práci? Výborně, bereme vás. Cože? Bez maturitního vysvědčení nebo vysokoškolského diplomu? Nelze. Je to k vzteku, ale musíme vzít někoho naprosto nezkušeného a zdaleka ne tak schopného, ovšem s diplomem.
Komické přitom je, že vysokou školou se míní jakákoliv vysoká škola, takže vystudujete třeba VŠ zemědělskou, katedra chovu hospodářských zvířat a pak se s papírem v kapse zaměstnáte jako učitel na prvním stupni ZŠ. Ostatně, papír jako papír, hlavní přece je, že nějaký máte.

Ale protože ani počet pracovních míst nabobtnalé státní správy není přece jen nafukovací a současná přezaměstnanost nepotrvá navěky, blaží mě alespoň vědomí, že nemálo z našich vážených bakalářů či magistrů bude muset časem zapomenout na umístěnku manažera čehokoliv a pořádně přiložit ruku k dílu - a to nejenom tehdy, když se jim v tiskárně zasekne papír.
Marie už ho za ně neuklidí. Jen si vzpomeňte. Nemá na to kvalifikaci...