Napřed jsem se dozvěděla, že den před loňským Štědrým dnem umřel Tomáš Dvořák. Toho bych se byla opravdu nenadála, nebylo mu ještě ani padesát. Tomáš Dvořák byl statečný člověk, v osmdesátých letech zakládal s Hankou Marvanovou a dalšími Nezávislé mírové sdružení, které svolávalo manifestace a diskusní fóra, a šel za to do vězení. Byl součástí mého světa, byť jsme se skoro nevídali: patřil k velkému okruhu lidí, kteří o sobě navzájem věděli, že chtějí změnit normalizační poměry.

Pak přišlo parte Vaťáka – Pepy Vondrušky, básníka, muzikanta a výtvarníka, který navždy zůstane pevnou součástí legendární kapely Umělá hmota, přestože po estébáckém nátlaku odešel na léta do exilu (začátkem devadesátých let se vrátil). Zase jsem si chvíli připadala jako na ostrůvku, ze kterého nekonečné moře odmývá kus po kuse, až nakonec nezůstane nic... Na parte je text písničky, kterou jsem vždycky měla moc ráda: Na vrcholu hory sedí poutníci / tiše hovoří o životě a o smrti...

A ještě k tomu mi napsal vážený přítel Vilém Prečan, že mi nepřeje splnění mého přání strávit tento rok s anděly, „protože by se Vám mohlo splnit jedině tehdy, kdybyste se odebrala na onen svět, kde byste měla svůj obláček a zpívala ,hosana, hosana‘. Na ty anděly myslím vždycky, když se setkám s tím, jak část ,Čechů‘ čekala, že po každém převratu se ze spolubližních stanou andělé, a jak byli zklamaní, když obecná nezištnost a obětavost vydržela – také jim samotným – akorát tak dva týdny. (Jako všude jinde na světě.)“

Ona ta Vaťákova písnička pokračuje tím, že na dně jezera leží slunce a pláče pro mrtvé anděly / pro tisíce vyhaslých smutných očí.

I Vilém se k andělům vrátil: „Katarze se dostavila i u nás, jen ji každý prožil jinak, podle toho, jak žil před revolucí a co revoluce změnila v jeho životě. Pro jedny převlečením kabátu, pro většinu adaptovaných tak, že do svého slovníku zařadili předtím nepoužívané slovo ,bolševik‘, aby dali najevo, že odjakživa neměli s režimem nic společného, a byli zralí na to, aby podlehli iluzi závdavku na bohatství v podobě kuponové knížky z rukou velkého svůdce Klause. A menšina si dodnes váží revoluční změny, protože svoboda – jakkoli s protivnými jevy a lidmi, včetně Miloše Zemana – je něco zcela jiného než nesvoboda před revolucí. Jakkoli se nedožili toho, že by se z lidí přes noc stali andělé.“

Můj lednový anděl na mne z kalendáře hledí nějak trochu podmračeně, zřejmě se mu něco nezamlouvá. Nojo, mně se taky leccos nezamlouvá, milý anděli. Tak aspoň abych skončila ten fejeton optimističtěji, popřeju Vilému Prečanovi k dnešním dvaaosmdesátým narozeninám hodně zdraví a radosti a poděkuju mu za to, co pro historiografii této země udělal.

LN, 9.1.2015