Neviditelný pes

FEJETON: There‘s no business like charity business

5.12.2012

Ach, torontské letiště, jak tě nemám ráda! Z Vancouveru jsme přiletěli s mírným zpožděním a všemi těmi chodbami, po eskalátorech nahoru a dolů a kontrolami všeho nemožného jsem musela probíhat dlouhým klusem. Blahořečila jsem svému novému kufříku na čtyřech kolečkách, který lze tlačit tak, že v ruce skoro nic necítím. Reaguje na nepatrný signál jako dokonalá tanečnice.

Konečně jsem celá splavená dorazila k té správné bráně nebeské, ale Vídeň ještě nenakládali. Oddechla jsem si, dala u baru poslední kanadské pivo a zavolala klenotovi, že jsem to stihla. Těšila jsem se, jak si pohodlně natáhnu nohy na sedadle u nouzového východu. Dost jsem se rozmýšlela, jestli za to mám zaplatit stovku navíc, ale minule jsem z dlouhého letu v sardinkové třídě měla několik dnů potíže. Jo, stárnout není žádná sranda, ale pořád je to lepší než ta druhá možnost.

U vedlejšího stolku seděla jeptiška a živě se bavila s distinguovaně vypadajícím pánem. Se zájmem jsem se zaposlouchala do jejího vyprávění o tom, jak její řád v Africe buduje školy a sirotčince, na které byla v Kanadě shánět peníze. Říkala jsem si, ejhle člověk, který zasvětil život službě bližním.

Konečně se začalo nakládat a první byli k nástupu pozváni cestující první třídy. Ctihodná sestra se rozloučila se svým společníkem, připravila si pas a šla. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Už nikdy nedám ani cent na dobročinné účely, z ušetřených peněz si ulehčím vlastní cestování.

Jak říkají Angličané, dobročinnost začíná doma. Když chcete někomu pomáhat, určitě ve své ulici znáte opuštěné stařečky, kterým nemá kdo donést uhlí nebo s nimi posedět a povykládat, děti, které potřebují doučit matiku, případně vozíčkáře, kteří mají v zimě problém s nákupy.

Výhoda je v tom, že se při tom spřátelíte s lidmi ve svém okolí a kdybyste nedejbůh jednou něco potřebovali vy, třeba se vám to vrátí.

Další výhoda je, že jako cestující v hytláku nebudete dělat blbce lidem, kteří se pro bližní obětují v první třídě.

© Zuzana Kulhánková 2012



zpět na článek