Před měsícem zveřejnil Petr Kasík na Technetu zajímavý článek o pěti technických očekáváních, která zatím zklamala. Stručně zopakuji. Jako první uvedl dvoukolové vozítko Segway, to je taková ta elektrická koloběžka ovládaná prostřednictvím gyroskopů. Je pekelně drahá. Kdyby nebyla, už bych ji měl. Druhou položkou jsou roboti. Pořád nejsou mezi námi. Budou někdy? A budeme někdy komunikovat s počítači hlasem, to je třetí autorova pochybnost. Jako čtvrtou položku uvedl virtuální realitu a jako pátou uvedl správu práv digitálních obsahů – nad tím jsem se pozastavil, spíš bych jako problematickou položku chápal elektrická auta, která on sám zařadil mezi „další kandidáty“.

Velmi správně upozornil na to, že tyto věci vyvolaly až nesmyslné naděje a tím pádem nastalo zklamání. Nepokouší se o prognózu, co s tím vším bude dál. S jeho hodnocením aktuálního stavu souhlasím, nicméně se přiznám k velkému zájmu o budoucnost zmíněných inovací.

K fenomenům dnešní doby patří netrpělivost vůči inovacím. Předchozí generace přijímaly vynálezy a technické novinky a objevy s úžasem a vděkem. To dnes neznáme. Dokážeme se rozčilovat, že ještě není spolehlivý a finální lék proti AIDS. A s těmi elektromobily? Nejsem sám, kdo ve stagnaci vývoje osobní dopravy tuší vliv naftových a automobilových společností.

Zeptáte se, a proč by ty automobilové společnosti nemohly vyrábět elektrická auta?

Před s deseti lety jsem se účastnil zápasu s tehdejším Telecomem o internet. Tlak veřejnosti tenkrát donutil šéfy Telecomu, aby s námi jednali, s představiteli tehdy nevýznamné komunity. Vysvětlovali jsme těm papalášům se statisícovými úplaty a miliónovými prémiemi, že drátová telefonie je mrtvé maso, že lidi budou telefonovat mobilně, tak ať po těch svých drátech pouštějí data.

Bylo to zároveň logické a zároveň naivní.

Logické proto, že to byla pravda a nakonec se to stalo. Naivní to bylo proto, že ti lidé s těmi statisícovými platy byli „lidé od telefonu“ a přechod na datové přenosy ohrožoval jejich postavení. Báli se o své statisícové platy a svoje miliónové prémie. Velká ekonomická korporace, to je lidské seskupení a tam někde na špici sedí nějaký vystrašený pan Vopršálek a paní Vokurková, ať už se jmenují jakkoli, a tetelí se o svoje příjmy. Takto je to prosté.

To je jedna z příčin, proč inovace nejdou tak rychle. Druhá příčina je možná ještě významnější. Ten první oheň se rozdělal technicky vzato poměrně snadno. Jenže to, co chceme od vědců a techniků dnes, je složitější a obtížnější, než si dovedeme představit. Dnešní počítače jsou mnohonásobně vylepšené počítače z doby před deseti, dvaceti lety. Ale ay nám rozuměly a abychom si s nimi mohli povídat, a tudíž aby prošly Turingovým testem, kdy nepoznáme, zdali komunikujeme s člověkem nebo se strojem, na to asi bude třeba nějaká nová fyzika.

Pak přijdou i ti roboti.

Občas čtete úvahy o tom, jaký je to nesmysl takový humanoidní robot. Izraelská armáda teď zkouší robotické hady. Ti se plazí v trávě, prolezou škvírou do domu, jsou nenápadní. Ale nějaký Terminátor?

Jednou přijde. S robotickým hadem není žádná legrace. Ten nanejvýš dokáže vyhodit do povětří kulometné hnízdo. Zato mít doma umělého člověka, to je něco jiného. Je to výzva stará stovky let. Hospodin si taky vyrobil humanoida. Had, ten mu dílo zkazil.

A trvá to dodnes.

LN, 20.7.2009