„Máme medaili!“ „Jsme nejlepší!“ Už v době slavného vítězství našich hokejistů v Naganu jsem všem říkal, že já se ani nepostavím na brusle a netrefil bych puk, takže já rozhodně žádnou olympijskou medaili nemám.

Zatímco u výkonnostních individuálních sportů si dav umí představit ty tisíce tréninkových hodin dřiny a ví, „že by to nedal“, u těch kolektivních a u her typu tenisu se s novodobými gladiátory ztotožní snadněji. „Ten mu krásně přihrál. Vzpomínáte, jak jsem jednou zrovna takhle přihrál Frantovi?“ „To bylo eso! Přesně takhle se mi to tehdy taky povedlo!“ V kolektivních sportech jeden nepovedený útok neznamená automaticky prohru a zápasy trvají desítky minut, během nichž se světlé a slabší chvilky střídají na obou stranách. Pro tohle všechno si hodně fanoušků říká: „Jako bych hrál s nimi! Oni hrají i za mě!“

Zato u atletických disciplin nebo u juda skoro nikdo z diváků nerozumí průběhu akce a pokud už fandí, tak ze začátku tak nějak automaticky „Jeď! Jeď!“, ale jakmile se borci/borkyni začne vzdalovat vítězství, už se z křesla u televize/ze židle u monitoru ozývá jen zklamané „Ááá jééé...“. Medailisté v individuálních sportech také dovedou získat obdiv fanoušků, ale ty ovace, jako když na medaili dosáhnou „naši chlapci“ v nějakém kolektivním sportu, to nejsou. Ze svých letitých vzpomínek jsem vydedukoval, že aby medailista získal ovace davů, musí být nejen dobrý, ale také něčím, například vizáží, zapamatovatelný. Petra Kvitová byla už v začátcích své kariéry snadno poznatelná, ale poznal by někdo jen tak na ulici současné mladé a vrcholně úspěšné tenistky? Oštěpař Železný, Martina Sáblíková, judista Krpálek - to jsou nebo byly populární tváře. Ale co kanoisté nebo střelci?

Je to tak, medaile i veškerá sportovní snaha má v očích veřejnosti nestejnou váhu a přízeň davu vyprchává až příliš snadno. Už jsem tu kdysi psal o svém kamarádovi, který dodnes drží dva české (československé) rekordy ve svých dvou lehkoatletických disciplínách a účastnil se dvou olympiád. Nu, a tenhle olympionik prodává v pekařství, aby se nějak po konci sportovní kariéry uživil.

Tak si myslím, že bychom mohli obnovit něco, jako byl titul Mistr sportu, třeba jen pro všechny účastníky olympiád a mistrovství světa, a spojit tento titul s nějakým trvalým finančním příspěvkem, ne přemrštěným, ale zajišťujícím jakousi trvalou důstojnou životní úroveň.

Mluvil jsem o účastnících, ne o medailistech. Protože kvalifikovat se, to stojí spoustu času a sil. Na olympiádě nezávodí začátečníci a břídilové, ale mistři vyhovující celosvětově platným kritériím. Už účast na olympiádě je nezpochybnitelným puncem kvality (pomineme Vanessu Mae na jedné zimní olympiádě). Zato medaile, zejména v současné době a zejména v individuálních disciplínách, ty by se možná mohly z fleku přidělovat losováním, jak jsou všechny výkony vyrovnané a závislé na tisíci nepředvídatelnostech - lezec Ondra by mohl povídat. Ten, kdo bere zlato, nepracoval na sobě víc, než ten stříbrný nebo ten osmý. Jenom v těch rozhodujících okamžicích ti ostatní v něčem zakolísali. Jedna reakce opožděná o milisekundu, jedna chybná koordinace svalů.

Ještě jedna kacířská medailová úvaha. Co z toho vlastně máme, když čeští olympionici přivezli docela pěknou sbírku medailí? Mám já něco ze své desetimilióntiny zlaté Krpálkovy medaile? Jak říkávala moje babička: chleba kvůli tomu nezlevní. Že prý reprezentace naší země: „Czech Rebublic? Aaa, Krpalek, I know! So, let´s sign our bussines contract!“ „I want to visit Prague. I like Czechia, because Czech tennis is very good!“ Že by? Spíše to tak nefunguje. Nebo si snad kdysi Sovětský svaz vylepšil mezinárodní reputaci všemi olympijskými medailemi? Už je tenhle článek moc dlouhý, tak jenom prozradím, že za nějaký čas se spolu podíváme na význam medailí a sportu obecně z hlediska etologie člověka. Co myslíte, prokáže se, že olympijské medaile k něčemu jsou? Pokračování někdy příště.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin