Neviditelný Pes

FEJETON: Ta škola!

9.9.2019

Začal školní rok a dočetla (a doslechla) jsem se, že škola děti nebaví. Copak o to, mne taky nebavila, i když jsem se původně docela těšila. Jenže druhý den jsem usoudila, že už jsem se dozvěděla všechno, co se tam dozvědět lze, a v druhé školní hodině jsem se sbalila a zamířila ke dveřím. Paní učitelka to samozřejmě viděla jinak, maminka musela do školy a já se musela smířit s tím, že není zbytí: ráno jsem musela vstát, obléknout se a jít. A hodiny a hodiny poslouchat, co mě většinou nebavilo. Něco mě i bavilo, ale jakmile jsem se naučila číst, měla jsem na vybranou: buď sledovat, co se děje v hodině, nebo si číst pod lavicí. Když se snažím dát nějak dohromady tuhle hodně dávnou minulost, soudím, že jsem si četla nejmíň třetinu vyučovací doby. Někdy mě výuka, jak už jsem řekla, bavila, někdy byli učitelé příliš ostražití, takže mou soukromou četbu rychle odhalili a dali mi poznámku. A vlastně jsem si dlouho myslela, že značná část školy nebaví nikoho, jen má každý svoje záliby. Někdo rád češtinu (a věčné rozebírání vedlejších vět nebo omílání vybraných slov), někdo matiku (a drmolení násobilek) a někdo tělocvik (já ne).

Na vyšším stupni to pokračovalo a všimla jsem si, že moje záliby či nelibosti k předmětům značně souvisí s učiteli, tak už to bývá. Některé předmět bavil a dokázali mě přimět, aby mě bavil taky, jiní ne.

O tom, k čemu mi bude, co se ve škole naučím, jsem nepřemýšlela. Po pravdě řečeno mám dodnes dost mlhavou představu o tom, k čemu jsou člověku v životě rovnice o dvou neznámých, jediné použití, které jsem pro ně našla, má formu literární metafory. Ale chápu, že pro matematiky je to jinak.

Před několika lety mi vyprávěla jedna milá osoba, která pracuje jako sociální pracovnice, jak jí dal zabrat kluk, který měl ve škole výsledky přímo strašlivé. Rodina soudila, že by to mohlo souviset s rozvodem jeho rodičů, ale kluk se jí při terapii zeptal: „A k čemu byla ta škola vám?“ Když odpověděla, že se naučila číst, psát a třeba násobilku, zeptal se kluk: „Násobilku? Copak vy nemáte v mobilu kalkulačku?“ Dost mě to pobavilo, u většiny předmětů by se byl mohl zeptat, jestli zná Wikipedii. Proč se učit dějepis nebo zeměpis, když se stačí kouknout na web? Totiž na obrazovku chytrého telefonu… To by pak zůstal asi jen ten tělocvik a snad zpěv (těžko ovšem hudební výchova, většinu údajů taky najdete na webu).

Že dnes děti škola nebaví, patrně dost souvisí s moderními technologiemi a taky s tím, že se mění jejich výchova – část rodičů preferuje školy, kde si děti samy vybírají, co se budou učit. A taky s tím, že asi moc nebaví ani učitele, kteří si mnohdy nedovedou odpovědět, proč se mají děti učit nazpaměť i s letopočty všechny Přemyslovce, když stačí jedno kliknutí.

Asi by to chtělo najít jiný způsob vzdělávání, ale nezdá se mi, že by v tom příslušné ministerstvo nějak pokročilo.

Zatím mi připadá, že hledají spíš nadšenci.

LN, 6.9.2019



zpět na článek