Překládala jsem hezký text o rušení sovětských symbolů v Rusku na začátku devadesátých let a o tom, jak se pak část z nich za Vladimira Putina (v nezměněné podobě) zas vracela na původní místa, a před očima se mi objevovala Stalinova socha, která nějakou dobu shlížela z pražské Letné. Neslyšela jsem o tom, že by ji někdy někdo chtěl vracet zpátky…

Pak mi ale svitlo: vždyť jsme dodnes svědky boje o historické symboly, vede se přece už léta s větší či menší intenzitou (teď právě s větší) spor o vrácení mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí! A tenhle spor zasahuje rozsáhlejší otázku, než jakou představuje několik let československého stalinismu. Jde v něm o velkou část českých dějin, o založení samostatného státu, kdy byl sloup stržen, vlastně i o to, za jakou společnost se považujeme, kým jsme.

Diskuse-nediskuse na toto téma se vede dlouho, jako snad v každé státní či národní společnosti, souvisí totiž nejen s otázkou identity, ale i politické legitimity. To však přenechám politologům. Připomenu jen dosti vášnivou diskusi kolem dokumentu Charty 77 Právo na dějiny. Chartovní společenství ovšem mělo proti dnešní společnosti jistou výhodu – byli jsme si docela dobře vědomi, že si nemyslíme všichni totéž, diskuse byly běžné a měly mnoho námětů, zdaleka ne jen dějiny. Přesto mě tenkrát hodně překvapilo, že si tolik lidí myslí to, co nás v padesátých letech učili ve škole v dějepise a na co jsem se dívala značně kriticky.

Nebudu opakovat argumenty, které běžně padají ve sporu o možné obnovení mariánského sloupu; o tom, zda byl postaven na znak pokatoličtění českého národa, nebo na oslavu vítězství nad Švédy, všichni jsme je jistě už slyšeli. Poznamenám jen, že v těch debatách občas padají výroky, nad nimiž člověk neví, zda se má smát nebo plakat. Leckterý historik by se mohl zaradovat, jak s lidmi cloumají dějiny – téma, které rozhodně nestojí v první řadě zájmu veřejnosti. Přitom si odpůrci obnovení mariánského sloupu určitě nemyslí, že je česká společnost kolektivně protikatolická, či dokonce křesťanská, stejně jako si nemyslí ti, kdo by sloup na Staroměstském náměstí rádi viděli, že jsou Češi většinově katolíci či křesťané.

Jenže podstata sporu – totiž to, zda jsme národem Husovým, zda je husitství tím nejslavnějším obdobím českých dějin, anebo naopak vzpourou, která nás vyřadila z Evropy, co znamenala Bílá hora a co přišlo po ní – se do těch argumentů moc nepromítá. Pochopitelně, k takové diskusi by bylo potřeba fundovaných znalců a těmi většina z diskutujících ani z nás přihlížejících a naslouchajících není. A co a jak se o tom děti učí ve škole, na to radši ani nemyslím.

Symboly spojují a rozdělují, mají mohutnou sílu. A ani trošičku nezávidím pražským radním, kteří by měli – nikoli poprvé – rozhodovat o tom, zda obnovení mariánského sloupu povolí. Ať totiž rozhodnou tak, nebo onak, nadělají si spoustu nepřátel.

LN, 19.7.2019