Byla jsem ve středu na filozofické fakultě, kde se ve velké posluchárně konala vzpomínka na studentskou stávku v listopadu 1968. Dnešních studentů moc nepřišlo, ale zato pár desítek pamětníků. Debata ovšem byla hojná, a kdyby čas nebyl vymezený, trvala by nepochybně mnohem déle – ona vlastně déle trvala, protože po skončení v kroužcích pokračovala.

V záplavě letošních výročí se tehdejší stávce moc pozornosti nevěnovalo, a navíc její padesáté výročí připadlo na dny, kdy médii i lidmi cloumal skandál s „únosem“ Andreje Babiše juniora na Krym. Přesto mi za vzpomínku stojí – pochopitelně, byl to tenkrát silný zážitek. Bylo to asi poslední velké vystoupení na podporu pražského jara, stávkovaly všechny vysoké školy i řada středních škol.

Na vzpomínkové akci na FF UK se také promítal film o stávce z roku 1969. Už jsem ho kdysi viděla, ale dávno na něj zapomněla, a tak mě překvapil. Někdejší ministr kultury si tam pochvaloval, že na rozdíl od velkých studentských bouří na Západě českoslovenští studenti stávkují na podporu své vlády. Myslím ovšem – a myslela si to ve středu i řada pamětníků –, že studenti tehdy nestávkovali na podporu vlády. Už proto, že se hlásili k „polednové politice“, kterou ta vláda (nebo spíš vedení státu – v té době se přece vláda i parlament s nepatrnou nadsázkou daly označit za „krycí organizace“ KSČ) postupně, ale rozhodně opouštěla.

„Svoboda tisku, vyjadřování a shromažďování musí být zachována,“ žádalo studentské prohlášení. Přitom vedení státu právě tyto (i další) svobody postupně omezovalo. Studenti také požadovali, aby byl jasně stanoven termín, kdy odejdou okupační armády – jenže stranické vedení v Moskvě i československý parlament už „dočasný“ pobyt vojsk v Československu svými podpisy zpečetily. Z toho, co si po padesáti letech pamatuji, bych nejspíš usoudila, že jsme tenkrát protestovali proti okupaci a proti omezování svobod.

A vybavila se mi skoro zasutá vzpomínka na to, jak v příslušné době navštívil Československo západní studentský vůdce Rudi Dutschke. Byla to paradoxní diskuse – jeden ze středečních pamětníků na ni vzpomínal: „My jsme chtěli to, co oni měli – svobodný tisk, svobodný projev, akademickou svobodu a to všechno. A oni se proti tomu bouřili, chtěli to zničit.“ To je jistě vyostřené, západní studenti samozřejmě nechtěli zlikvidovat svobody, chtěli je nějakou revolucí rozšířit. My jsme ale měli pocit, že chtějí to, co jsme tenkrát měli my – a připadali nám pošetilí, i když jsme rozhodně obdivovali jejich odvahu a odhodlanost.

Stejně ale ta diskuse odrážela setkání dvou mimoběžných světů: na rozdíl od svých západních kolegů jsme zažili, co revoluce skutečně přinesla. A řada z tehdejších studentů si to docela dobře uvědomovala. Dutschke odjížděl dosti zklamaný. A čeští studenti, aspoň někteří, si uvědomili, že člověk je patrně nepoučitelný…

LN, 23.11.2018