V jedné ze svých bystrých esejí v dnes již dávno zaniklém exilovém casopise České slovo porovnává můj táta cestování českou lokálkou začátkem minulého století s přeletem oceánu ve stříbrném tryskáči. Barvitě popisuje nepohodlné lavice třetí třídy lokálky do Ústí nad Orlicí a ta moderní sklápěcí sedadla v tryskáči a poté porovnává upravené letušky s ušmudlaným konduktérem s petrolejovou lampičkou na briše.

Poukazuje také na časové zmatky tam v oblacích: zatímco český vláček vždy „odjížděl ve 13.10 z Praha - státního nádraží pražského času a ten samý čas platil i pro Kolín a Pardubice,“ informuje nás. Popisuje jak ve vlaku pulsoval život, jak se tu stále něco dělo- „zejména když byl v Pardubicích koňský trh nebo jarmark“. Lidé vystupovali a nastupovali, zdravili se a dohadovali se, někdy se také hádali...Prostě to bylo panta rei, jak už říkával starý Herakleitos.“

„A v letadle? Letíte, já nevím kolik kilometrů za minutu, nebo snad dokonce za vteřinu a přitom máte dojem, že se nic nehýbe.“ Dále popisuje jak ve vláčku „míjíte rozkvetené višně u Přelouče, zatím co v letadle človek civí do mlhy a napadají ho hloupé myšlenky jako co by se asi stalo, kdyby to všechno spadlo do moře a jak je asi ta voda tam dole studená. Takové věci pro chlapa a gentlemana naprosto nedustojné,“ uvažuje.

Tehdy v polovině šedesátých let minulého století – tedy dávno, než se na scéně objevil Usama bin Ládin -- tátova téze byla, že cestování už není přirozenou součástí života, jak tomu kdysi bývalo. Spolu se vším tím zrychlováním se také povážlivě zvýšila hladina naší netrpělivosti, podráždenosti a nejistoty. Dorazíme sice dnes na místo daleko dříve, ale nikoho už nezajímá, v jakém jsme při tom doražení stavu.

A při tom všem taky mineme ty koňské handlíře z Pardubic a rozkvetlé višně u Přelouče.