Skončilo zasedání Rady ÚSTR, kde všelijací hulváti předváděli světu a zvukovému záznamu svou aroganci, a já vyrazila za příjemnějšími zážitky. V rychlém sledu mi přišlo od různých lidí pět esemesek s úplně stejným textem: "Habemus papam!" Šestá, sdělující totéž, byla česky: "Máme papeže!" Zaradovala jsem se podstatně víc než povinně a začala jsem se poptávat, kdože to je. Ještě předtím jsem ale tu radostnou zprávu sdělila svým spolustolovníkům v kavárně. Jeden z nich okamžitě vytáhl tablet a začal hledat – samozřejmě se nedozvěděl víc než já: "Bílý dým oznámil..."; jistě to znáte.

Čekání na výsledek bylo pro mne napínavé. A kamarádi na telefonu nezklamali: "Je to Argentinec a jmenuje se..." "Je to jezuita!" "Přijal jméno František." Samé dobré zprávy. Pozdě večer jsem pak hloubala nad během světa: tak naše katolická církev významně pokročila. V mysli se mi vybavilo, co jsem se o ní učila ve škole, a vzpomínka, jak byl vskutku překvapivě před lety zvolen krakovský Karol Wojtyla – to byla bomba! "Přímé řízení Ducha Svatého," ohodnotil to tehdy Vašek Benda. A dodal cosi politicky nekorektního – ne ovšem na adresu Jana Pavla II.

Velmi jsem si přála, aby nový papež byl z Latinské Ameriky nebo z Afriky, protože tam podle odhadu Světové křesťanské encyklopedie žijí asi tři čtvrtiny všech katolických křesťanů na světě, a ti by jistě měli mít na stolci svatého Petra svého představitele. Katolická církev se posunuje amění pomalu i ve zrychleném a uspěchaném mediálním věku. Bodejť by ne: dosáhnout konsenzu mezi tolika různými lidmi není žádná legrace, čeští politici by mohli vyprávět! Pro sbor kardinálů nebylo snadné prolomit tradici italských papežů ani tenkrát, v roce 1978 – a určitě bylo ještě těžší překročit evropocentrismus. A ještě k tomu zvolili papeže ze země, jejíž obyvatelé docela dobře vědí, jak vypadá nesvoboda. Drtivá většina kardinálů jsou nepochybně velmi vzdělaní a moudří lidé – jenže ono je něco jiného o nesvobodě číst a zažít ji na vlastní kůži.

A ještě ten František! Jméno, které si člověk vybere a přijme, o něm hodně vypovídá, čtenáři svazků Státní bezpečnosti mohou vykládat, o čem vypovídají krycí jména agentů. Samozřejmě jsem si okamžitě položila otázku, kterého Františka měl nový papež na mysli – Xaverského, nebo z Assisi? Vzhledem k tomu, že je jezuita, nabízel by se spoluzakladatel jezuitského řádu – jenže já mám stejně jako mnozí jiní radši toho z Assisi, "prosťáčka Božího", který kázal ptákům. Těm tenhle zakladatel žebravého řádu věru nemusel o chudobě nic vykládat. Stejně je to zvláštní, napadlo mne, že si ještě žádný papež jméno František nedal. Že by tak málo mysleli na chudé a potřebné? Ne, tak to není, to by přece nikdy nevzniklo propracované sociální učení církve, z něhož by se mohl leckdo hodně naučit. Zřejmě ale dali přednost jiným tradicím a jiným symbolikám. František, toho jména ve Vatikánu první, mě natolik zaujal, že jsem si až ráno všimla, že byl taky v Číně zvolen nový prezident.

LN, 15.3.2013