Seděla jsem ve středu jako obvykle u počítače a překládala, ale jsouc stižena jakýmsi záchvěvem zájmu o veřejné dění, poslouchala jsem na půl ucha jednání ve sněmovně. Poslanci jednali o vydání či nevydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Média se po této záležitosti vozí už měsíc den co den, od chvíle, co policie o vydání obou poslanců požádala. Mohli jsme vidět, slyšet a číst tolik dohadů, jak to asi dopadne, že už mě to otravovalo. A ve sněmovně k tomu taky něco chtěl říct skoro každý...
Poslouchala jsem, jak říkám, na půl ucha: to druhé jsem měla nastražené, abych nepřeslechla zvonek. Čekala jsem totiž kamarádku, a ta skutečně dorazila. Když jsem ji výtahem vyvezla do našich výšin a vešly jsme do pokoje, zeptala se, kdo to tu mluví. „Poslanci,“ řekla jsem a vypnula zvuk. „A co říkají?“ „To, co se dalo čekat,“ shrnula jsem několikahodinovou diskusi. „Kdy budou hlasovat?“ chtěla vědět. „Nevím, jeden poslanec se omluvil do dvaadvaceti hodin, tak asi pozdě.“ Tím jsme toto aktuální téma vyčerpaly a začaly jsme se bavit o tom, co nás zajímá.
Po pravdě řečeno jsme taky mluvily o tom, co se dalo čekat, totiž o překladu. Potřebovala jsem se poradit, jak pozměnit bibliografii k heslům mamutího slovníku disidentů, který mám před sebou na psacím stole. Českému čtenáři celkem k ničemu nejsou odkazy na překlady děl disidentů, které vyšly v Polsku – asi by tam místo nich spíš měly být ty, které vyšly v češtině. Takových a podobných úskalí je ovšem v mamutím slovníku víc. Sice jsem si na to vymyslela jakous takous metodu, ale jednak nejsem valný systematik, a pak: má-li se člověk nějak rozhodnout ve spletité a složité věci, je lepší to s někým probrat. Dřív bývalo zvykem, že to překladatel probral s redaktorem, ale tomu dnešní doba už moc nepřeje.
Pak mi zase kamarádka předložila oříšek, na který narazila při překladu ona, a nějakou chvíli jsme meditovaly, jak ho rozlousknout. Dost mě bavila představa, jak by s takovou věcí naložil překladač – některé věci prostě v slovníku nenajdete. Totiž: najdete, ale není vám to nic platné, protože se to tak česky říct nedá. Potom jsme si ještě povzdychly nad polským zvykem přepisovat cizí jména do popolštěné podoby – a chudák překladatel aby pak hledal, jak se to město nebo ten člověk jmenuje v původním jazyce. Dneska to není tak strašné, na internetu se, jak známo, najde skoro všechno. Dřív to měli horší.
Lebedily jsme si v řečech o tom, co zajímá jen málokoho, dlouho do večera, a na převratné dění ve sněmovně jsme ani nevzdechly. Až když odcházela: „Jak to asi dopadlo?“ zamyslela se. Usoudily jsme, že sněmovna poslance buď vydala, nebo ještě vydá (tak pozdě večer to zas nebylo) a že si nebudeme kazit dojem z příjemného posezení. Když jsem se ráno posadila k počítači, rozezněly se z nedalekého kostela zvony. Jako každé ráno. Tedy zatím, než je nějaký obchodní řetězec zakáže.
LN, 8.9.2017