Kdysi, před desítkami let, jsem někde, nevím už kde, četla, jak jakýsi potentát (neumím si už vzpomenout, kdo to byl, že by Napoleon?) na otázku, kde je střed světa, dupl nožkou a pravil: „Tady!“ Dotklo se to mé mladistvě idealistické touhy po pravdě a spravedlnosti: co si to dovoluje? Časem jsem však změnila názor, začala jsem být tolerantnější: dá přece rozum, že pro něj byl střed světa tam, kde zrovna stál ON. Znamená to něco pro ostatní? Ať si má každý střed světa, kde se mu zachce, jen ať nebere jiným ty jejich.

I mně bylo v 70. a 80. letech bez velkého přemýšlení jasné, kde je střed světa: v Ječné 7 ve čtvrtém patře. Tam se celý můj tehdejší svět táhl s radostmi a strastmi anebo jen tak, poptat se, co je nového, potkat se s jinými občany svého světa. Rozpad komunismu naboural i náš svět: najednou jsme měli všelijaké do té doby nedostupné práce, které nás rozvály do vnějšího, do té doby nepřátelského světa, mnohé z toho, čemu jsme se do té doby věnovali, změnilo podobu, něco už nebylo potřeba, jiné věci se daly dělat oficiálně...

Ale vždy, když jsem jela kolem Ječné 7, velice mě uklidňovalo, že střed našeho někdejšího světa je pořád na svém místě, nahoře ve čtvrtém patře pořád bydlí Dana Němcová (i když už nebývala moc doma), dá se tam najít soucitné, chápavé ucho, dozvědět se, co je s kým nového, popovídat si, nechat vzkaz nebo probrat, zda se pustit do toho, či onoho. A dokonce tam úžasní lidé pověsili bronzovou desku s reliéfem a nápisem „Tady řádil Mejla Hlavsa“, která po vhození mince zahrála Muchomůrky bílé.

Jenže „ječňácké“ děti rostly, ženily se a vdávaly, stěhovaly se pryč. Pak desku někdo ukradl (nejspíš do sběru, dost pochybuju, že by si ji vyvěsil doma a házel do otvoru mince) a dům začínal chátrat, i když ve srovnání s domem vedlejším byl pořád fešák. Ten vedlejší dům tam strašil (a pořád straší) jako memento: prostě se v centru Prahy (a vedle centra světa) doslova rozpadá před očima. Že prý jsou úřady na majitele krátké, nedokážou ho přimět, aby se o svůj majetek staral.

Teď přišla zlopověstná poslední kapka: Dana se odstěhovala. Když jsem včera jela kolem, musela jsem na to myslet: střed našeho světa je pryč. Vlastně ne, musela jsem se opravit, to náš svět je pryč. No, ono se vzhledem k plynutí neúprosného času nedalo nic jiného čekat – ostatně jsme si toho my, obyvatelé a občané toho někdejšího světa, dávno všimli. Není to lítost, jen jistá nostalgie po něčem, co se samozřejmě už nemůže vrátit.

Jenže člověk zřejmě nějaký ten střed světa potřebuje. Některým je naprosto jasné, kde ho mají, ba dokonce si mnohdy myslí, že ten střed jejich světa je středem světa všech. Mně to jasné není, musím si nějaký najít. Mohla by z toho ale být docela zábavná hra: kdepak má střed světa ten nebo tamten politik? Kdepak by dupl nožkou a vyhlásil, že tady? (Jak by se přitom zatvářil a co přemoudrého by řekl navíc.

LN, 31.3.2017