Byla to trpká sobota, ta minulá. Mou vlastní vinou – i když taky ne tak úplně. Naordinovala jsem si totiž pětidílné Česko-německé století, které předtím vysílala Česká televize. Televize ovšem svým divákům dávkovala padesátiminutové díly poněkud šetrněji, jednou týdně, kdežto já jsem tu více než čtyřhodinovou epopej zhltla za jeden den – a skoro jsem se z ní potácela. Tolik utrpení!

Je ale výborné, že byla natočena a odvysílána, výhradu mám jen jednu: mělo to být o dvacet let dřív. To by ale ten poslední díl nevznikl, vypravuje totiž o tom, že vytrvalá snaha (původně jen nemnoha lidí) přece jen nese nějaké ovoce. Doufejme.

Poválečné vyhnání Němců z Československa bylo mnohokrát v československé a české politice a veřejném dění tvrdým kamenem úrazu. Člověk i společnost si těžko, přetěžko přiznává, že udělal něco, co neměl, a co odčiní jen čas. Film Jiřího Fiedora dle mého názoru popisuje hodně výstižně, co se dělo a stalo, divák snadno vidí příčiny toho, co se stalo – a má daleko k tomu, aby vynášel soudy. Pamětníci, historici a dobové snímky ukazují jednoduché i nelehké soužití, zdaleka se nezabývají jen vyhnáním. A závěry nechává film na divákovi.

Neříká to, co mám potřebu dodat jako divák (tedy divačka, abych dostála jazykové korektnosti a použila odporné slovo, jemuž jsem se dosud vyhýbala): že totiž česká společnost po válce rozhodně nevyznávala jedno z pozdějších hesel Václava Havla, že nejsme jako oni. Je to pochopitelné, společnost těžce narušená válkou, křivdami a násilím, pokládala „odplatu“ za naprosto legitimní nástroj a její politici ji v tom horlivě povzbuzovali. (Ostatně Václav Havel to se svým „nejsme jako oni“ taky neměl skoro o půlstoletí později jednoduché a dodnes mu leckdo kvůli „neodplatě“ nemůže přijít na jméno.)

Zjevně si neuvědomujeme, že když nám někdo ublíží, pokládáme to – naprosto právem – za křivdu. Horší už je, že nám až příliš často jaksi nevadí dopustit se stejné křivdy: když je to „za trest“, máme na to podle vlastního názoru právo. A tak se po válce nakládali lidé do dobytčáků a odváželi do neznáma, a jen výjimečně někoho napadlo, že přinejmenším děti válku nezpůsobily, že připravit lidi o domov a majetek je kruté, a že není v pořádku udržovat lidi v přesvědčení, že se tak nastoluje „spravedlnost“.

Víc mi ale leží v žaludku, jak tvrdošíjně se taková představa udržovala a stále udržuje ve společnosti, která se sice zbavila sovětské a komunistické kurately, ale neprojevila moc schopností podívat se na vlastní činy střízlivým a nestrannějším okem. Jistě, když stát krmí lidi desítky let propagandou, nedostavuje se kýžená změna snadno. Proto jsou podobná díla, jako je dokumentární série Jiřího Fiedora Česko-německé století, mimořádně důležitá.

LN, 14.12.2018