28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Stesk po minulosti

26.10.2015

O knížce Světlany Alexijevičové „Doba z druhé ruky“ jsem slyšela před několika měsíci – někdo ji náramně chválil. Vyslechla jsem to, uvěřila, ale neudělala jsem nic. Až když bylo oznámeno, že paní Alexijevičová dostala Nobelovu cenu za literaturu, vydala jsem se do svého oblíbeného knihkupectví. Ačkoli od oznámení uplynulo pouhých několik hodin, byla už knížka vyložená na pultě s cedulkou, že se autorce dostalo té velké pocty. Připadala jsem si trochu jako lovec senzací a zařekla jsem se, že budu různá doporučení, co si přečíst, brát s větší vážností.

Kniha nese podtitul „Konec rudého člověka“, jenž je poněkud zavádějící – je totiž vlastně o pokračování „rudého“ – tedy sovětského – člověka. Je v ní spousta nostalgie po Sovětském svazu, dokonce po Stalinovi, prostupuje ji obecné zklamání z „dnešních poměrů“ a výpovědi lidí, kteří jsou už dětmi nové éry a sympatizují s ní, jsou žalostné – a je jich málo.

Což o to, s nostalgií po komunistické minulosti se setkáváme dost často, byť ne v tak vyhraněné podobě, jakou předkládá autorka knihy. Nebrala jsem ji moc vážně: lidé zřejmě pociťují po minulosti nostalgii, co máme dějiny; zlatý i stříbrný věk už byl a všechno jde jen k horšímu, praví obecná tendence. Připisovala jsem to tomu, že v mládí je člověk mladý, nic ho nebolí (aspoň většinou) a paměť bývá milosrdná, zahlazuje to nepříjemné a člověku se vybavuje to, co šlo dobře.

Tentokrát jsem se však nad tou nostalgií zamyslela hloub; také proto, že výpovědi, které Alexijevičová v knize shromáždila, jsou rozsáhlejší a dotýkají se čehosi, co mi v obecné rovině připadá blízké. Ne stesku po komunismu, ten věru necítím, ale stesku po době, kdy ideály platily víc než konzum.

Hlasům, jež promlouvají v „Době z druhé ruky“, nerozumím bezmála v ničem, sovětská – i východoevropská – zkušenost z komunismu mi připadá příšerná, ale na celkové náladě, která z knihy vyzařuje, shledávám cosi podobného vlastním pocitům. Samozřejmě jsem nezažila válku ani vlastenecké nadšení, které ji v SSSR provázelo, nepamatuji ani budovatelské nadšení, na to jsem byla moc malá, a mé nejsilnější pocity z dob, které z komunismu pamatuji, jsou šeď, nuda, poslušnost a všeobecný strach. Přece jen mám ale dojem, že doba dnešní všechno redukuje na peníze, konzum, pohodlí a zabezpečení ve všech smyslech toho slova – a znepokojuje mě to. Možná jsem jen nepochopila běh dějin: myslela jsem si a myslím, že lidská společnost není nesena jen civilizačním pohodlím, že přece jen existovaly velké ideály, které ji posouvaly dál a dál, že by lidé bez nich nebyli lidmi, ale pouhými konzumenty. Ale možná je to jen deformace daná věkem, marný sen o tom, že zlatý věk je dávno pryč...

LN, 23.10.2015