FEJETON: Štěnice
Máte doma štěnici? Nemyslím onoho odporného parazita, spíše takové to nenápadné zařízení, které vám nepozorovaně kdosi, kdysi, kamsi namontoval a vy, pokud máte podezření, že tomu tak je, uskutečňujete citlivé rozhovory v koupelně za zurčení tekoucí vody. Možná ale máte doma ještě nebezpečnější, protože rafinovanější odposlech. Takový, který není nikde ukryt, ale máte ho stále na očích, který neoklamete ani v koupelně a může být aktivován tehdy, když jste naprosto bezbranní.
Myslím tím naše milé dětičky a vnoučátka. Mají oči všude, všeho se všimnou a všechno komentují, bohužel někdy zcela nevhod. Za někdejších a dávných časů náš blízký přítel tajně a protizákonně vyráběl domácí destiláty. Když tak jednoho večera měl příslušné zařízení k tomu určené rozložené na kuchyňském stole, přišel nečekaně něco vyřídit předseda tehdejšího Místního národního výboru a spolu s ním jeho malá vnučka. Soudruh předseda se choval jako dokonalý džentlmen a úspěšně se tvářil, že nic nevidí. Když v tom ta roztomilá potvůrka radostně vykřikla: „Jé, dědečku, tohle máme doma taky, viď?“
Jindy zase naše malá sousedka, která občas přišla okouknout, co je u nás nového, tak ač nevyzvána nám sdělila: „Když jsme tady včera byli, tak si teta utrhla kedlubničku.“ Což o to, o kedlubničku nám nešlo, tetě jsme ji přáli a u zahrádky, která nemá dokonalé oplocení, s něčím takovým počítáme. Ale byli jsme rádi, že to teta neslyší. Jistě by jí to bylo dost trapné. Daleko však dopadl neznámý spolucestující v tramvaji, když bylo v celém prostoru slyšet jasný a zřetelný hlásek: „Když mi to nedovolíš, tak mamince řeknu, že doma čůráš do umyvadla.“ Poté nezbylo tomu ubožákovi nic jiného než na nejbližší stanici vystoupit.
