Neviditelný pes

FEJETON: Šťastný to muž

9.2.2021

Některé návody je záhodno číst. Například návod k motorové pile nabízí poutavé čtení. Na straně jedna v odstavci jedna se píše: při práci důsledně používejte pracovní rukavice. A o něco dál se píše: motorovou pilu držte při práci vždycky oběma rukama a nepokoušejte se řezat jen jednou rukou.

No a protože nejsem náruživý čtenář návodů, ocitl jsem se s halabala ofačovanou rukou na pohotovosti chirurgického oddělení Thomayerovy nemocnice v pražské Krči. Klid… prsty mám všechny, bylo to jen krvavé varování a za týden mi těch sedm štychů vytahají. Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, nedbalost vůči návodu k použití mi přihrála do cesty mimořádně zvláštního člověka.

Když dneska přijdete k doktorovi, kladou vám zvědavé otázky. Vyptávali se i mne a také toho pána, co přišel po mně. Měl jste covid, byla jedna ta otázka.

„Co jako?“ podivil se.

„Covid, jestli jste měl.“

„Copak by to mělo být?“

„Nemoc.“

Užasle zavrtěl hlavou a bezděky se ke mně otočil, jestli taky slyším, na jaké pitomosti se ho ptají.

„Takovou teda neznám,“ přiznal se pak sestřičce v recepci.

Šťastný to muž! Vzpomněl jsem si na vyprávění Jamese Thurbera, jak měli za jeho dětství prastarou služebnou, černošku jménem paní Robinsonová. Ta jako holka pamatovala válku Severu proti Jihu a vyprávěla, jak nejdřív táhly spousty šedivých vojáků a pak táhli vojáci modří.

„Co to bylo za vojáky? Proti komu a proč bojovali?“

„To,“ pravila paní Robinsonová, „nevím,“ píše James Thurber.

Thurberovu knížku Zmatený muž na hrazdě jsem četl jako kluk a rád se k ní vracím – mimochodem, ten skvělý film Walter Mitty a jeho tajný život je podle povídky z téhle knížky. Za tu dobu jsem potkal jen jednu osobu, kterou by dějiny tak dokonale minuly. To bylo dávno za totáče, když dálnice Brno Praha byla přerušená u Meziříčí, protože nějak špatně změřili most a muselo se objíždět po lokálních silnicích. Zabloudil jsem a ptal jsem se jedné dobré ženy, kudy se dostanu na dálnici. Podotýkám, že se o dálnici pořád psalo a povídalo v rádiu a ukazovala se v bedně.

„Dálnice?“ zadumala se ta paní. „Takové dědina tady není!“

Dálnice navazovala kilometr od místa, kde jsme stáli. Pěkný výkon, ale proti neznalosti existence covidu je to, myslím, slabé kafe. Kdybych psal povídku, mohl bych vymyslet drsný konec, že mu změřili teplotu a strčili špejli do nosu a pak ho hnali dva muži ve skafandrech do kovidária. Ale tak to nebylo.

Ten muž měl zafačovanou nohu a šel na převaz.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Neff.cz



zpět na článek