Neviditelný pes

FEJETON: Starosti velké a malé

8.2.2021

Je to docela úleva, když mají média jiné téma než věčný koronavirus, reprodukční čísla, lidské umírání a hodnocení, co vláda dělá a nedělá špatně. Samozřejmě jsem zvědavá, jak se zákonodárci vypořádají s úkolem, který jim nadělil Ústavní soud. Bylo by jistě báječné, kdyby zasedli, poradili se, předložili rozumné návrhy a schválili nový volební zákon, který by nikoho nezvýhodňoval a nikomu neubíral. Jenže se obávám, že tak jednoduše to nejspíš nepůjde. Hned v den, kdy Ústavní soud vyhlásil, na čem se usnesl, začaly hustě padat narážky na osobní ambice a na to, co pro koho je a není výhodné. Narážky, které v takové či makové podobě posloucháme pořád. A když si představím, co všechno ještě budeme muset vyslechnout v průběhu toho celého dohadování, jímá mě závrať. A do toho kdekdo straší, že z takové „krize“ není východisko, a maluje černé vyhlídky, jak neproběhnou volby a nebudeme mít sněmovnu. Vlastně mi to ale velké starosti nedělá, předpokládám, že zákonodárné sbory nakonec nejspíš přece jen k něčemu klopotně dospějí.

Větší starosti mi dělají problémy s vakcínou proti covidu, poněvadž mi to připadá, že jde-li o vážný, ba životní zájem, nejsou státy schopny se domluvit. Jako by se na obzoru objevily mraky věštící temnou a velikou bouři. Velice bych si přála, aby je politici a státníci zase rozehnali. Nejsem schopna posoudit, kdo kde při vyjednávání a plnění dohod selhal, ale vzhledem k tomu, že jde doslova o životy, a to o mnoho životů, jeví se mi situace dosti zlověstná.

Už jsem si nějakou chvíli skoro myslela, že pandemická pohroma, která na nás všechny dopadla, převáží nad nejrůznějšími spory, v nichž by se při dobré vůli dal nalézt kompromis a východisko, ale zřejmě to byla pouhá iluze. Jakmile se ukáže, že není dostatek něčeho, co je životně důležité – a tentokrát doslova životně – začne každý stát a každá firma hlava nehlava zavile hájit vlastní zájmy. Je to pochopitelné, jistě, ale není to omluvitelné.

A tak se radši k těm velkým problémům obrátím zády a postěžuju si na problém malý, který mě silně sužuje, a přitom je podle mého velmi snadno odstranitelný. Proč jsou, prosím vás, zavřené knihovny? Aby se nešířila nákaza? To snad nemůže nikdo myslet vážně! Chápu, proč jsou třeba v Národní knihovně zavřené studovny – v těch sedají dlouhé hodiny desítky lidí, podobně jako třeba v divadlech nebo v kinech. Proč ale není možné si u okénka půjčit knihu nebo ji vrátit? Tam se žádné davy lidí nescházejí, jsou tam jen jednotlivci, riziko nákazy je nesrovnatelně menší než v běžném voze tramvaje, vlaku anebo metra. A setrvají tam asi tak dlouho jako jednu stanici ve zmíněné tramvaji. Tak proč ten zákaz? Neblahý virus se přece šíří jinde, knihovny rozhodně nejsou jeho ohnisky.

V duchu to přičítám tomu, že ten, kdo to zakázal, nemá ani ponětí, jak takový provoz knihoven vypadá, kolik lidí se tam sejde a na jak dlouho.

LN, 5.2.2021



zpět na článek