31.3.2020 | Svátek má Kvido


FEJETON: Srpen

26.8.2019

Těžko psát v tomto týdnu o něčem jiném než o srpnových výročích událostí z let 1968 a 1969 (leda by člověk chtěl připojit další díl k seriálu o výměně ministra zahraničí, ale ten už se asi chýlí ke konci).

Jednadvacáté srpny na nás prší z papírových i elektronických médií – ale to nemá být stížnost. Jednak jsem oba ty dny zažila v Praze, takže jsem pamětnice, jednak jsem připomínání historie nakloněna, protože soudím, že bychom měli vědět, odkud kráčíme, a navíc jsem zvědavá. A tak natahuji uši a pátrám, na co jsem už stačila zapomenout nebo co si pamatuji špatně. Anebo taky držím kočkám přednášky o tom, co některý pamětník, komentátor či moderátor popletl. Už jsem jich pár nachytala a tiše se poplácávám po rameni, jak jsem chytrá.

Zvlášť jsem vděčná rozhlasu – ten mám totiž puštěný při práci, takže nemám výčitky svědomí, že jen tak lelkuju. Ani ne tak za to, že připomíná, co bylo před půlstoletím, jako za to, že to provází archivními záznamy. Nepřestávám totiž žasnout nad nesmírným přeháněním, lhaním a blbstvím tehdejší propagandy. Těch urážek! Toho překrucování pravdy! Kdyby se dnes nějaký uzurpátor chtěl z tehdejší propagandy poučit, šlo by to asi těžko. Ne kvůli ideologii, ta se dá změnit, opravit anebo vynechat, ale proto, že svět přece jen pokročil, dnes se propaganda snaží připomínat pravdu.

Samozřejmě chápu, že vysílání tehdy nebylo určeno přímým účastníkům demonstrací z roku 1969, těm by se asi těžko dalo namluvit, že jejich protest a vzdor řídily nějaké „zahraniční centrály“, a určitě by nepřistoupili na to, že jsou nezodpovědní chuligáni. Bylo určeno lidem, kteří nebyli v ulicích, kde příslušníci ozbrojených složek a lidových milicí mlátili lidi hlava nehlava, uráželi je, zastrašovali a honili. Ti měli nabýt pocitu, že se státní moc prostě snaží obnovit pořádek a klid na práci.

Nakolik je přesvědčili, samozřejmě nevím, spíš soudím, že od dalších protestů proti sovětské okupaci lidi odradila zčásti brutalita, s níž se demonstranti setkali, ale hlavně to, že státní moc dala jasně najevo, že okupace je vlastně v pořádku, že se v Československu dělo v době pražského jara něco strašného, a že je třeba se vrátit k normálu – tedy k režimu mírnějšímu, než jaký vládl v první polovině padesátých let, ale v němž všichni zdobí o státních svátcích okna, poctivě chodí do průvodu a k volbám a na schůzích hlasují pro to, co jim úřady navrhnou. Myslet si mohli, co chtěli, jen o tom nesměli nikde mluvit ani to jinak dávat najevo.

O té normalizaci napsal moc hezký esej Milan Šimečka, jmenuje se Obnovení pořádku: popisuje tam nepsanou smlouvu, kterou režim s obyvatelstvem udělal – vy budete poslušní, a my vás necháme na pokoji, nebudeme po vás moc chtít a něco vám i dovolíme. Třeba vykládat si politické vtipy či nakupovat pod pultem všelijaké věci, které v obchodech jsou jen sporadicky anebo vůbec.

LN, 23.8.2019








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.