Není to tak dávno, co nám bylo vzkázáno, že se máme dostavit na pohovor do mateřské školky. Naše dítě prý říká "dospělá slova". Moc jsme nerozuměli výrazu "dospělá slova". "Ty ve školce mluvíš sprostě?" Brouček kulil očička a zapíral. Po návštěvě školky se ukázalo, že díky vytrvalému sledování přírodovědných filmů fascinuje našeho Honzíka zejména reprodukce zvířátek. Zatímco ostatní děti si hrály na loupežníky a princezny, náš chlapeček virtuálně rozmnožoval kameny nebo pampelišky a celý proces provázel chladným úředním hlasem ve stylu Animal Planet nebo komentářů přehlídky raketových vojsk Korejské lidově demokratické republiky: "Samec… využívá nepozornosti samice… a opatrně se blíží zezadu…"

Všimli jste si někdy, že jsou děti učeny slušným nadávkám? Třeba v pohádkách se dozví, že mají říkat jemináčku, jejdanánky, krindapána nebo do prkenné ohrádky. Snad jen pirátské "caramba" se moc neujalo. U nás doma se nikdy moc sprostě nemluvilo. A to jsem vyrůstal na severní Moravě, kde se hovoří spisovně. Náš tatínek, když se klepl při zatloukání hřebíku kladívkem do prstu (ano, tohle máme taky v genech), tak zpravidla volal "do prkvančic" nebo "do prkýnka dubového" a posílal mě "k šípku" za chybnou asistenci. Pak jsme se přestěhovali do Hradce a já jsem byl kvůli své spisovné češtině dokonce šikanován. Dodnes mi sprosté nadávky moc nepřirostly k perikardu. Nenadávám ani při řízení, a to ani v případě, že jsem v autě sám. Nanejvýš zvolám něco jako: "ty bambulo" nebo "jsi špatný řidič!". Sami uznejte, že "špatného řidiče" si nikdo za rámeček nedá.

Dejme tomu, že se jako rodič rozhodnete, aby vaše dítě mluvilo jako hošík od Bobří řeky. Existuje vůbec někde slovník slušných nadávek, kde se dozvíte, v jakých situacích správně použít "u sta hromů", "krutí brko" nebo "krucipísek"? Někteří moji slušněji vychovaní kamarádi používají korektní varianty již zavedených nadávek. U kamarádky Silvie poznám její špatnou náladu podle zvýšené frekvence slov "kudla", "ty kráso" nebo výrazů jako "počasí je dneska orgánem ke zdi". Zaznamenáníhodná je i slovenská pseudonadávka "choď po tyči". Nejsem lingvista či logoped, ale správné zaklení by měla obsahovat ideálně "d" nebo "r". Při těchto hlaskách dochází k největší úlevě. Vzpomínám si také na historku jednoho redaktora, na kterého si stěžovala šéfredaktorka konkurenčního časopisu. Prý jí do telefonu místo "dobře" říká vytrvale "bobře".

V těch slušných nadávkách nejsme sami. Podle Encyklopedie let šedesátých je v angličtině používáno příjmení Johnson jako eufemismus pro pánské přirození. Něco jako Frantík, bimbásek nebo cambrlík. Nejsem si vědom, že bychom používali v češtině v podobných případech něčí příjmení. Něco jako: "Ukaž nám svého Nováka nebo Kadrnožku." Výjimkou potvrzující pravidlo je možná jen náš strýc Macek. V tomto kontextu je zajímavé, že firma Johnson and Johnson je vlastně Pindík a Pindík. Poté, co jsem svou hypotézu otestoval na internetu, přišla mi řada komentářů. "Ve čtyřlístku byl Pinďa a opravdu si nemyslím, že byli s Johnsonem příbuzní," píše Armin. "Frantík je i příjmení, v republice jich máme 128 a nejvíc jich bydlí v Olomouci," dozvídám se od Dera. Další diskutující s tímto kategoricky nesouhlasí a píše, že nejvíc Frantíků je samozřejmě ve Francii. A prý máme dokonce i jednoho Pindíka. Poté, co se Hliník odstěhoval do Humpolce, Pindík nám přesídlil do Tanvaldu.

Snad se díky mé osvětě stane i vaše okolí slušnější. Třeba se příště od své polovičky dozvíte se, že jste ťululum, truhlík nebo trumpetka, máte si trhnout ploutví nebo že na velikosti Kadrnožky nezáleží. Chvilku mi dalo práci vymyslet, která ze zdvořilých nadávek je ta nejhorší. A pak jsem si vzpomněl, jak jsme si měli jednou z nařízení ředitelství vyměnit s kolegy z gastroenterologie naše kanceláře. Velmi bolestná procedura pro všechny zúčastněné. Pan docent JV na naší delegaci obhlížející jejich kutlochy jen chvíli mlčky hleděl a pak řekl: "A vy nám taky."